Játra - obecné informace

Játra jsou důležitým nepárovým orgánem těla. Váží v průměru 1500 gramů a nachází se v pravém podžebří, kde jsou dobře chráněna brániční klenbou a stranově příslušnými žebry. Na játrech rozlišujeme čtyři laloky (pravý a levý lalok + zespodu viditelný lobus quadratus a lobus caudatus), které jsou tvořeny osmi jaterními segmenty. Tyto segmenty se značí římskými čísly I-VIII a mají význam pro určení polohy různých ložisek při vyšetření jater zobrazovacími metodami. Na povrchu jater se nachází peritoneum, které pokrývá prakticky celý jejich povrch s výjimkou malé oblasti, kde játra srůstají s bránicí.

Horní plocha jater má těsný vztah k bránici, na spodní plochu jater naléhá žlučník, pravá ledvina s nadledvinou, přechod vzestupného tračníku v příčný (hepatální flexura), horní část žaludku a malá část duodena.

Játra u člověka jsou považovány za „továrnu těla“, v jejich parenchymu probíhá metabolizmus většiny sloučenin v organizmu. Částečně jde o syntézu složitějších sloučenin, částečně detoxikace látek potenciálně, nebo přímo škodlivých. S metabolizmem a detoxikací úzce souvisí produkce žluči, která jednak slouží k eliminaci některých látek z organizmu a jednak k usnadnění trávení tuků v tenkém střevě.

Na játrech rozeznáváme tzv. jaterní hilus. Jde o místo, kde do jater ústí portální žíla a jaterní tepna, a z níž odstupuje společný žlučovod.

 

Cévní zásobení jater

V játrech můžeme v zásadě rozlišit tři základní cévní řečiště, která jsou anatomicky i funkčně propojené.

1. Tepenná krev obsahující velké množství kyslíku je přiváděna větvemi arteria hepatica, která sama je jednou z větví truncus coeliacus. Na úrovni jaterního lalůčku označujeme zmíněné větve jako intelobulární tepny. Tyto tepny ústí do jaterních sinusoid (viz níže).

2. Krev bohatá na živiny vstřebané v trávicím traktu jsou po játrech rozváděny větvemi vena portae. Na úrovni jaterního lalůčku se tyto větve označují jako interlobulární žíly. Tyto žíly opět ústí do jaterních sinusoid (viz níže).

Jaterní sinusoidy jsou drobné cévy, do který ústí výše zmíněné větve vena portae a arteria hepatica. Jde o zvláštní typ cév, které jsou probíhají v blízkosti hepatocytů (jsou od nich odděleny tzv. Disseho prostory) a jejich stěna je tvořena endotelem s relativně velkými mezibuněčnými štěrbinami, což zaručuje vyšší propustnost sinusoid i pro látky s větší molekulou. Díky zvýšené propustnosti cévní stěny sinusoid je zajištěna látková výměna s hepatocyty Tyto buňky ze sinusoid přijímají živiny i toxické sloučeniny, které v hepatocytech podléhají biotransformaci.

3. Centrální žíly (venae centrales) jsou žíly uprostřed jaterních lalůčků, do kterých ústí krev z jaterních sinusoid. Tyto žíly se postupně spojují a nakonec jejich soutokem vznikají tři hlavní jaterní žíly (venae hepaticae), které ústí do dolní duté žíly.

 

Tento systém má svou logiku. Portální krev přivede do jater živiny a toxické látky, krev z arteria hepatica přivádí kyslík. Obě složky vtékají do sinusoid, odkud se do hepatocytů dostávají zmíněné živiny a toxické látky. V hepatocytech jsou zpracovávány. Složitější sloučeniny syntetizované z živin v jaterní tkáni se dostávají zpět do sinusoid a jimi do centrální žíly, odkud se nakonec dostanou do jaterních žil a následně do systémového oběhu. Odpadní produkty a detoxikované škodliviny jsou vylučovány do žluči.

 

Histologická stavba jater

Základní stavební jednotkou jaterní tkáně je jaterní lalůček centrální žíly. Jaterní lalůček má přibližně tvar osmiúhelníku. Ve středu osmiúhelníku se nachází centrální žíla (vena centralis) a v každém vrcholu osmiúhelníku je přítomen tzv. portobiliární prostor, v němž najdeme větev portální žíly, drobný žlučovod a větev arteria hepatica (viz výše).

Za funkční jednotku jaterní tkáně je nicméně považován jaterní acinus. Jde o oblast přibližně tvaru kosočtverce, jehož vrcholy tvoří dva sousední portobiliární prostory a přilehlé centrální žíly. V oblasti jaterního acinu lze rozlišit celkem 3 zóny.

• 1. zóna – periportální zóna - Je část acinu nejblíže k přívodným cévám portobiliárních prostorů a je nejlépe zásobená kyslíkem. V zóně I dochází například ke glukoneogenezi a tvorbě cholesterolu (procesy vyžadující kyslík).

• 2. zóna – přechodná zóna

• 3. zóna – pericentrální zóna – Je nejblíže vena centralis, je nejhůře zásobená kyslíkem a bývá nejvíce poškozena při ischemii jater, v zóně III dochází zejména k detoxikaci, tvorbě lipidů a glykolýze.

 

Speciální zmínku si zaslouží některé buňky typické pro játra – hepatocyty, Kupfferovy buňky a Itovy buňky.

• Hepatocyty – Tvoří drtivou většinu buněk jaterního parenchymu, jsou vysoce metabolicky aktivní, probíhá v nich syntéza a biotransformace většiny sloučenin v organizmu. Mezi sousedními hepatocyty vznikají první nejmenší žlučové kanálky, které se stávají základem žlučových cest.

• Kupfferovy buňky – Jedná se o specifický typ makrofágů, které se vyskytují v jaterních sinusoidách. Mají za úkol fagocytovat cizorodé sloučeniny a mikroorganizmy a jsou spoluzodpovědné za průběh zánětlivé reakce.

• Itovy buňky (Itoovy buňky) – Jedná se o málo početné buňky, které se vyskytují v Disseho prostorech. Mají hvězdicovitý tvar, umí hromadit vitamin A a při poškození jater tvoří vazivo v rámci regeneračního procesu. Jejich zvýšená aktivita v rámci chronických onemocnění jater souvisí se vznikem cirhózy.

 

Funkce jater

Hepatocyty syntetizují prakticky všechny proteiny v lidském organizmu. Některé mají stavební funkci, jiné fungují jako enzymy, transportní proteiny, jako složky imunity, některé se podílejí se na hemokoagulaci apod. Kromě toho játra zasahují do metabolizmu sacharidů, lipidů apod. Dále se játra podílí na biotransformaci řady metabolitů, léků a toxinů a vytváří žluč. Toto téma je tak rozsáhlé, že je mu věnován vlastní text o funkci jater.

 

Proč je to důležité?

• Vzhledem k výše zmíněnému je jasné, že narušení funkce jater má zásadní důsledky pro organizmus. Akutní selhání funkce jater může vést k rychlé smrti, chronické selhávání jater bývá spojeno s celkovým chátráním, poklesem kognitivních schopností, oslabením imunity a narušením krevní srážlivosti. Při vyšetření je nápadná zejména porucha metabolizmu bilirubinu, která způsobí žloutenku (vše výše uvedené logicky vyplývá ze znalostí funkce jater). Detailnější informace najdete v textu o jaterním selhávání.

• Játra jsou poměrně dobře vyšetřitelný orgán. Jejich tkáň je dobře přístupná zobrazovacím metodám (ultrazvuk, CT, magnetická rezonance) a z krevního odběru můžeme získat důležité informace o jejich poškození a o narušené funkci jater (jaterní testy, hladina albuminu, parametry krevní srážlivosti apod.). Při podezření na poškození jaterní tkáně lze provést neinvazivní elastografii, či invazivní jaterní biopsii. Biopsie může být cenná i při vyšetřování nejasného jaterního ložiska, jehož původ nedokáží určit zobrazovací metody.

• Nádory jater jsou časté. Poměrně často se setkáme s nádory benigními, jako jsou například hemangiomy a adenomy. Z maligních tumorů v játrech typicky nacházíme nádory sekundární, tj. metastázy ostatních nádorů. Vzhledem k tomu, že krev z trávicí soustavy se portální žilou dostává přímo do jater, je diseminace tumorů z těchto míst logická. Primární maligní tumory jater jsou vzácnější, vycházejí z hepatocytů (hepatocelulární karcinomy) a informace o nich jsou zmíněny v textu „rakovina jater“. Kromě toho se v játrech mohou vyskytovat i tumory intrahepatálních žlučových cest (cholangiokarcinomy) a přečíst si o nich můžete v textu „rakovina žlučových cest“.

• Specifickým onemocněním jater je cirhóza. Jde o důsledek chronického poškození jaterní tkáně, které obvykle vzniká na podkladě dlouhodobého kontaktu s toxickými sloučeninami (typicky alkohol), chronickým zánětem apod. Játra na chronické poškozování tkáně reagují regenerací, která se ovšem stává chaotickou, vede k fibrotizaci a narušení struktury a funkce jaterní tkáně. Vzhledem k důležitosti jater neudiví, že cirhóza mívá velké množství komplikací. Více informací najdete v textu o cirhóze.

• Záněty jater jsou pestrou skupinou chorobných stavů, které můžeme rozdělit na akutní a chronické a infekční a neinfekční. Chronicky probíhající záněty jater mohou vést k rozvoji cirhózy (více najdete v příslušném textu o jaterních zánětech).