Caligula* bývá v učebnicích i v populárních přehledech vykreslován jako zosobnění šíleného vládce. Muž, který se považoval za boha, spal se svými sestrami, popravoval pro zábavu a plánoval jmenovat svého koně konzulem. Obraz je to barvitý, ale budí oprávněnou otázku: opravdu se někdo narodí jako tyran, nebo se něco pokazilo až v průběhu vlády?
Při bližším pohledu je nápadné, že většina nejbizarnějších epizod se objevuje až po jedné těžké nemoci, která Caligulu postihla krátce po nástupu na trůn. Z medicínského hlediska jde o detail, který nelze ignorovat. První měsíce Caligulovy vlády působí až překvapivě nudně, což je v římských dějinách obvykle dobrá zpráva. Mladý císař se choval smířlivě, rozdával amnestie a respektoval senát víc než jeho předchůdce Tiberius. Řím ho miloval a zdálo se, že říše má před sebou konečně klidnější období.
Právě tato relativní normálnost je důležitá. Pokud by Caligula trpěl od mládí vážnější psychiatrickou poruchou, čekali bychom problémy dřív. Místo toho vidíme relativně funkční chování — a pak náhlý zlom. V roce 37 n. l., zhruba sedm měsíců po nástupu k moci, Caligula vážně onemocněl. Přesné detaily přirozeně nevíme. Historické prameny mluví o několika dnech, kdy byl považován za umírajícího. Římané se za něj modlili, obětovalo se bohům a počítalo se s nejhorším.Caligula přežil. Jenome podle všech svědectví se vrátil jako jiný člověk. Od této chvíle se jeho vláda začíná vyznačovat paranoidními rozhodnutími, krutými tresty a nápady, které balancují mezi groteskou a děsem.
Caligula ve skvělém podání Johna Hurta (uprostřed) v rozhovoru s Claudiem a Tiberiem v britském seriálu Já, Claudius. Tři císaři, z nichž v seriálu ani jeden neumírá přirozenou smrtí...
Caligula se prý dozvěděl, že jeden přehnaně servilní člověk veřejně přislíbil bohům svůj život, pokud se milovaný císař uzdraví. Když se tak skutečně stalo, Caligula pak dotyčného muže přinutil svůj slib splnit. Křivá přísaha by přece byla urážkou bohů, že? Jedním z nejslavnějších Caligulových „výstřelků“ je příběh o koni jménem Incitatus, kterého chtěl – nebo alespoň tvrdil, že chce – jmenovat konzulem. Kůň měl mramorový žlab, purpurové přikrývky a vlastní služebnictvo. Často se říká, že šlo o důkaz absolutního šílenství. Ještě bizarnější je epizoda, kdy Caligula přivedl legie k pobřeží Lamanšského průlivu, seřadil vojáky do bojové formace… a nařídil jim bojovat s vlnami. Vojáci údajně bodali meče do moře a sbírali mušle jako „válečnou kořist“. Těžko si představit výmluvnější symbol ztráty kontaktu s realitou, nebo alespoň se zdravým úsudkem.
Mohly být tyto a podobné události vyvolané organickým poškozením mozku vzniklého během zmíněné choroby? Vyloučit to nelze. Dříve se pro podobné stavy používal široký pojem organický psychosyndrom. A jaká mohla být přesnější příčina tohoto poškození?
- Nejčastěji se uvažuje o meningitidě (zánět mozkových blan) či o encefalitidě (zánět mozku). Takový zánět může přeživšího pacienta zanechat s trvalými změnami osobnosti - impulzivitou, agresivitou, poruchou empatie, hypersexualitou i bludy velikosti. Pokud by byly při infekci postiženy temporální a čelní laloky, mnoho Caligulových pozdějších projevů by do sebe zapadalo až nepříjemně dobře.
- Další možností je zhoršená epilepsie. Už antičtí autoři naznačují, že Caligula mohl mít záchvaty, mezi římskými císaři by ostatně nebyl jediný. U některých pacientů se v mezidobí mezi záchvaty objevují výrazné změny osobnosti – podezíravost, náboženská posedlost, výbuchy vzteku. Akutní onemocnění mohlo tuto křehkou rovnováhu definitivně a nevratně narušit.
- Nelze vyloučit ani druhotné poškození mozku při celkové sepsi, spojené s hypoxií mozkové tkáně. I krátký nedostatek kyslíku může zanechat trvalé následky, zvlášť pokud je pacient mladý, ambiciózní a absolutně neomezený mocí.
To, že Caligula prohlašoval sám sebe za boha, nemusí samo o sobě znamenat psychózu — císařský kult byl ve starověkém Římě realitou. Rozdíl je ale v míře a osobní zaujatosti. Po nemoci se jeho božství stává obsesí, nikoli pouze státní rolí. Zde už hranice mezi politickým divadlem a bludem začíná být velmi tenká
Je nicméně nepravděpodobné, že by Caligulova nemoc „vymyslela“ jeho krutost a výstřednost od nuly. Spíš fungovala jako zesilovač: odstranila zábrany, narušila úsudek a dala volný průchod rysům, které by jinak zůstaly kontrolované. V kombinaci s absolutní mocí šlo o smrtící koktejl. Caligula tak možná nebyl jen šíleným tyranem z učebnic, ale také jedním z nejstarších historických příkladů dramatické změny osobnosti po neurologickém onemocnění. A to je pohled, který je možná méně efektní — ale o to znepokojivější.
Dle očekávání nečekala Caligulu při jeho stylu vládnutí klidná smrt na loži. Byl zavražděn pretoriány vedenými důstojníkem Cassiem Chaereou, který prý byl Caligulou opakovaně ponižován. Pretoriáni si dali pozor, aby povraždili i nejbližší členy jeho rodiny, ovšem Caligulův strýc Claudius se ukryl za závěsem, přežil a v nastalém zmatku… byl prohlášen novým císařem. To už je ale jiný příběh.
* Caligula neboli „Botička“ byla pouhá přezdívka pocházející z jeho dětských let. Jeho skutečné jméno bylo Gaius Caesar Augustus Germanicus, nicméně ho pod tímto jménem prakticky nikdo nezná.
