Ludvík XIV., významný francouzský král známý též jako Král Slunce, patřil v 17. století mezi nejmocnější a nejbohatší muže Evropy. Jeho delikátní zdravotní problém nicméně dobře ukazuje, že i takto významný člověk na tom mohl být z hlediska zdravotní péče hůře než současný „bezejmenný“ řadový občan.
Král Slunce (zdroj)
Králův problém
V zimě roku 1686 se u krále objevil nepříjemný problém. V oblasti hráze v blízkosti konečníku se mu udělala boule, která se postupně zanítila. Důvodem zřejmě byla nějaká ucpaná žlázka, což je problém, který se může snadno stát i v dnešní době. Sekret ucpané žlázy neodtéká, hromadí se, postupně se infikuje bakteriemi (oblast hráze je v tomto dosti riziková) a vznikne absces neboli dutina vyplněná hnisem. Absces se podařilo otevřít a hnis mohl odtékat. V řadě případů došlo k zahojení, Král Slunce měl však smůlu. Zánět byl stále aktivní, rána se nehojila a několikrát denně z ní ke králově nelibosti vytékal hnis.
Lékaři se snažili o různé formy terapie, ovšem bez velkého úspěchu, dokonce je možné, že nadělali více škody než užitku. Do oblasti abscesu aplikovali různé sloučeniny a zřejmě se snažili oblast dezinfikovat horkým železem, jistě ke králově velké radosti.
Ať tak nebo tak, celé to skončilo vznikem píštěle, tj. kanálku ústícího na povrch těla, kterým vytékal hnis. Píštěl dle dostupných zdrojů ústila i do střeva v úrovni konečníku. Životní styl krále to silně ovlivnilo, měl potíže při sezení, nemohl jezdit na koni a trpěl bolestmi. Jediným řešením byla operace.
Schéma perianálního hnisavého ložiska a píštěle (zdroj AI)
"Středověká" operace
V roce 1686 již sice středověk oficiálně skončil a hovoříme o novověku, nicméně z hlediska podmínek, v nichž se operace prováděla, se od středověku nijak dramaticky nelišila. Šlo při ní minimálně o zdraví, s určitou pravděpodobností vyloženě o život. Moderní anestezie neexistovala, zato existovalo vysoké riziko krvácení a pooperační infekce. Rozhodnutí krále podobný zákrok v citlivé anální oblasti podstoupit svědčí buď o osobní statečnosti, či zoufalství, nebo kombinaci obou.
Pokusní králíci
Odvahu ovšem potřeboval i operatér, kterým byl králův chirurg* Charles-François Félix. Riziko poškození králova zdraví, či dokonce jeho usmrcení, nebylo malé a pro další kariéru operujícího by to mohlo mít závažné důsledky. Crimen laesae maiestatis, tj. zločin poškození panovníka, se ve Francii tradičně ctil a ještě v roce 1757 byl za bodnutí Ludvíka XV. nožem pachatel veřejně nemilosrdně rozčtvrcen čtyřmi koňmi. Operatérovi operujícímu s královým souhlasem by něco podobného určitě nehrozilo, ale i tak bylo v jeho zájmu, aby zákrok dopadl co možná nejlépe.
Aby to bylo ještě zajímavější, Charles-François podle tradované verze neměl s danou operací prakticky žádné osobní zkušenosti. A protože übung macht den Meister, bylo potřeba si operaci perianální píštěle na někom vyzkoušet. Pokusnými králíky se stali chudí nemocní z pařížských špitálů a vězni. Je otázkou, nakolik to bylo dobrovolné, a kolik jich zkušební zákroky přežilo. Někteří šťastnější zřejmě ano. Ti méně šťastní prý zemřeli a byli tiše a taktně pohřbeni. Prý.
Operatér během měsíců pokusů získal potřebné zkušenosti a dokonce si nechal vyrobit speciální nástroj "le bistouri royal", který bychom mohli do češtiny přeložit jako „královský skalpel“. V podstatě šlo o ostrý zahnutý tenký ocelový skalpel se stříbrným krytem umožňujícím jeho zavedení do píštěle.
* Chirurg se tehdy nepovažoval za "lékaře", jak ho dnes chápeme my a měl prý o něco nižší společenské postavení. (To osobně považuji za zajímavý paradox, protože - co si budeme nalhávat - zrovna chirurgové byli v minulosti ti, kdo skutečně dokázali u pacienta něco vyřešit.)
Použitý nástroj "le bistouri royal" se zachoval do dnešního dne. (fotka: (© Musée d´historie de la Médecine, Paris))
Dobrý konec vše napraví
Operace se odehrála 18. listopadu 1686, trvala asi tři hodiny a byla provedena bez účinné celkové anestezie. Král byl při ní v poloze na břiše a bolest (která musela být chvílemi skutečně intenzivní) prý zvládl velice statečně. Co je hlavní, operace byla úspěšná a neobjevily se žádné obávané komplikace. Rána se postupně zahojila, i když časem muselo být u panovníka provedeno ještě několik menších reoperací. (Mimochodem, v rámci pooperační péče prý lékaři královi tradičně pouštěli žilou, ale i přes veškerou svou snahu mu nedokázali výrazněji ublížit.)
Do dnešní doby se nicméně dochoval i o něco méně známý nástroj použitý při této operaci. Mohli bychom jej nazvat "královský rozvěrač". A ano, fungoval přesně tak, jak si představujete. (fotka: (© Musée d´historie de la Médecine, Paris))
La folie des grandeurs
Operace byla velká událost a dvůr ji hluboce prožíval. Každý dvořan chtěl mít taky operovanou anální píštěl a nebylo spravedlivé, že třeba žádnou neměl. Někteří šťastlivci s píštělí si prý vyžádali podobný chirurgický zákrok a s obvazy se před panovníkem předváděli, ti méně šťastní zdraví dvořané zákrok dle zachovaných zpráv alespoň předstírali. Polovina Versailles prý chodila zafačovaná v obvazech. A chirurg? Ten dosáhl zaslouženého uznání, titulu a bohatství. Sláva francouzské chirurgie se rozšířila do Evropy.
Existuje dokonce historická legenda, podle které po operaci složil skladatel Jean-Baptiste Lully na oslavu králova uzdravení slavností hymnu „Bože, chraň krále“. Melodii pak dle této legendy později zaslechl Händel, který ji použil jako základ pro britskou královskou hymnu God Save the King. Není to sice pravda, ale myšlenka, že britská hymna vychází z pozadí francouzského krále, musela být pro Francouze prostě neodolatelná.
