Náš příběh se odehrává během Druhé světové války v bojích mezi Finskem a Sovětským svazem. Finsko vstoupilo do Druhé světové války po boku nacistického Německa. Ze strany Finů šlo spíše o takový „sňatek z rozumu“ než o nějaké sympatie s nacistickou ideologií. Sovětský svaz nedávno předtím porazil Finsko v útočné Zimní válce v roce 1939 a sebral mu kusy území. Finové se bránili hrdinně a Rusům způsobili velice těžké ztráty, ale přesile nakonec podlehli. Když pak Němci v roce 1941 napochodovali do Sovětského svazu, rozhodli se Finové srovnat skóre a získat ukradená území zpět. Tak začala tzv. Pokračovací válka, která trvala od roku 1941 do roku 1944. Finům se zprvu dařilo, ale postupně se začala projevovat ohromná sovětská materiální a lidská síla. Finové opět bojovali statečně, ale v roce 1944 již museli pod sovětským tlakem ustupovat.
Válečná realita severní Evropy znamenala v Zimní i Pokračovací válce nejen boj, ale i vystavení chladu, únavě, podvýživě a stresu, což jsou faktory, které systematicky nepříznivě působí na lidský organismus. Přesto (a možná právě proto) v tomto prostředí vznikaly příběhy, jež ukazují, že fyziologické rezervy člověka jsou někdy hlubší, než připouští i nejoptimističtější učebnice medicíny. Jedním z nich je případ finského vojáka Huga Turunena.
Na konci června 1944 se boje v oblasti Rukajärvi vyznačovaly vysokou intenzitou. Sovětské minometné granáty dopadaly bez varování, jejich účinek byl rychlý a obvykle smrtící. Jeden z těchto projektilů ráže 50 mm zasáhl Huga Turunena do dolní části zad a pronikl měkkými tkáněmi do hloubky. Za normálních okolností by to byl jasný rozsudek smrti. V tomto případě se však neozvala detonace. V těle zraněného vojáka zůstal neporušený minometný granát, připravený kdykoliv explodovat. Z anatomického hlediska těsně minul páteř, neporušil míchu ani hlavní cévy a nervové pleteně pánve. Svalová hmota v oblasti zad a hýždí absorbovala část energie a granát zpomalila.
Turunen přežil okamžik zásahu i následný transport do polní nemocnice. Skutečným problémem nebylo samotné poranění tkání, ale fakt, že jakákoliv manipulace s pacientem nesla vysoké riziko exploze. V roce 1944 stál u operačního stolu jediný chirurg a jeho asistenti s vědomím, že případná chyba by znamenala okamžitou smrt všech přítomných.
Chirurgický zákrok probíhal bez zobrazovacích metod, s omezenými anestetickými možnostmi a v prostředí, kde se operovalo pod tlakem času i okolní palby. Extrakce granátu vyžadovala extrémní opatrnost a naprostou kontrolu nad každým pohybem. Přesto byl granát vyjmut bez detonace.
Turunen zákrok přežil a zotavil se bez fatálních následků. Dožil se konce války a jeho případ se stal výjimečným svědectvím o limitech statistiky a síle náhody. Pro válečnou chirurgii zůstává důkazem, že odvaha a klidná ruka mohou být někdy stejně důležité jako technické vybavení.
