Tento text je věnován známému japonskému lékaři, který se jmenoval Takaki Kanehiro. Jeho sláva úzce souvisí se záhadnou chorobou, která se šířila v Japonsku v 19. století. Japonci jí označovali slovem kakke.
Byla to zvláštní epidemie. Kakke postihovala totiž především bohatší, vzdělané a slušně živené společenské elity žijící ve městech. Studenti prestižních škol, státní úředníci, důstojníci a dokonce i příslušníci císařského dvora – ti všichni byli mezi postiženými. Nemoc měla řadu příznaků, jimž dominovala svalová slabost, brnění končetin, celková únava, nevýkonnost, dušnost, otoky a v mnoha případech choroba končila smrtí. Mnohem hůře živeným chudším lidem na venkově se nemoc záhadně vyhýbala a byla u nich přítomna jen výjimečně. Dobové lékařské pozorování tohoto jevu vedlo spíše k omylům než k pochopení. Skutečnost, že nemoc postihovala vzdělané a bohatší jedince žijící ve městech, posilovala přesvědčení, že se nemůže jednat o prostý výživový deficit. Převládaly teorie infekční, toxické či klimatické, často opřené o autoritu tehdy dominantní německé medicínské školy.
V této situaci vstupuje na scénu Takaki Kanehiro, námořní lékař. Při službě u císařského námořnictva si nemohl nevšimnout, že choroba decimuje mladé, fyzicky zdatné námořníky během dlouhých plaveb, často po několika měsících služby. Typický byl scénář, kdy ještě nedávno zdravý muž začal trpět únavou, brněním dolních končetin, poruchami chůze a postupně i dušností a otoky. Takakiho pozornost upoutal kontrast s britským námořnictvem, kde se podobná onemocnění prakticky nevyskytovala. Rozdíl nebyl v klimatu, disciplíně ani hygieně, ale ve stravě. Japonští námořníci byli krmeni téměř výhradně bílou rýží, zatímco britská strava byla pestřejší a obsahovala maso, luštěniny a obiloviny v méně rafinované podobě.
Na základě těchto pozorování Takaki prosadil změnu jídelníčku, mimo jiné přidáním ječmene, a výskyt choroby v námořnictvu se během krátké doby dramaticky snížil. Takaki sice nebyl schopen přesně určit patofyziologii vzniku choroby, ale experimentálně doložil, že rozhodujícím faktorem je jednostranná strava založená téměř výhradně na bílé rýži. Při adekvátní změně výživy začala obávaná kakke mizet jako mávnutím kouzelného proutku.
Takaki Kanehiro s řadou vyznamenání (zdroj)
My chorobu kakke známe pod jménem beri-beri. Vzniká z nedostatku vitaminu B1 (thiamin). Beri-beri se dle klinických příznaků tradičně dělí na dvě hlavní formy. Suchá beri-beri je charakterizovaná periferní polyneuropatií, svalovou slabostí, atrofií svalů a poruchami chůze. Vlhké beri-beri dominují kardiovaskulární příznaky, jako jsou tachykardie, kardiomegalie, edémy, dušnost a další známky srdečního selhání. V pokročilých fázích choroby se obvykle příznaky suché a vlhké formy vyskytovaly souběžně. U neléčených pacientů mohl stav progredovat do akutního srdečního selhání, často s fatálním koncem.
Paradox postižení společenských elit byl natolik výrazný, že po desetiletí bránil správnému pochopení příčiny onemocnění a významně oddaloval účinná preventivní opatření. I z perspektivy současné klinické praxe ve střední Evropě působí tato situace téměř absurdně. V dnešní České republice bychom těžký deficit thiaminu hledali především u osob v hluboké malnutrici, typicky u chronických alkoholiků, pacientů s těžšími poruchami vstřebávání živin nebo u lidí dlouhodobě sociálně marginalizovaných. Jinými slovy jde o jedince, jejichž strava je nedostatečná jak kvalitativně, tak kvantitativně.
V Japonsku období Edo a Meidži však platil téměř opačný vzorec. Beri-beri bylo onemocněním lidí, kteří jedli „dobře“. Základem tohoto paradoxu byla leštěná bílá rýže, která se stala nejen dominantní složkou jídelníčku městské populace, ale i symbolem společenského postavení, kultivovanosti a moderní identity. Proces leštění však odstraňoval otruby a klíček, což jsou části zrna, v nichž se nachází prakticky veškerý thiamin. Strava založená téměř výhradně na bílé rýži tak vedla k situaci, kdy organismus sice dostával dostatek kalorií, avšak byl chronicky ochuzen o vitamin nezbytný pro správnou funkci nervové a svalové tkáně a pro buněčný energetický metabolismus. Na opačném konci společenského spektra se nacházela venkovská populace. Rolníci a manuálně pracující vrstvy si technologicky náročné leštění rýže často nemohli dovolit, a jejich strava proto zahrnovala rýži celozrnnou nebo jen částečně leštěnou, případně byla doplněna ječmenem, prosem, batáty a luštěninami.
Takaki Kanehiro se odvážil vzepřít tehdejším medicínským dogmatům a byl za svůj přínos oficiálně oceněn povýšením do šlechtického stavu s titulem baron (1907), udělením Řádu vycházejícího slunce a významnými posty v japonském císařském námořnictvu a lékařském vzdělávacím systému.
Z dnešního pohledu je japonský „paradox beri-beri“ mimořádně poučný. Ukazuje, že nemoc z deficitu nemusí být nutně nemocí hladu, ale může být i důsledkem kulturně podmíněné jednostrannosti a technologické rafinace potravin. Historie beri-beri tak nepředstavuje jen uzavřenou kapitolu dějin medicíny, ale i trvale platné klinické varování – strava může organismus energeticky nasytit, a přesto jej z hlediska mikronutrientů hluboce nevyživit – se závažnými klinickými důsledky.
