V dějinách válek se občas objeví epizody, které sice znějí jako z dobrodružné literatury, ale opravdu se přihodily. Případ finského vojáka Aimo Koivunena patří mezi ně. Odehrál se na jaře roku 1944 během Pokračovací války mezi Finskem a Sovětským svazem, v prostředí, které bylo extrémní i na poměry severní Evropy - hluboký sníh, mráz, nekonečné lesy a jednotky odkázané především samy na sebe. V této realitě se fyzická výdrž stávala strategickým faktorem a chemický průmysl již před válkou nabídl zdánlivě snadné a rychlé řešení - metamfetamin.
Finská armáda, podobně jako Wehrmacht, měla k dispozici stimulant známý jako Pervitin. Šlo o farmaceuticky vyráběný metamfetamin, v té době legální a oficiálně distribuovanou sloučeninu. Pervitin nebyl vnímán jako droga v dnešním slova smyslu, ale jako efektivní technický prostředek ke zvýšení výkonu. Dávkování bylo přísně dané: voják v krizové situaci užil jednu tabletu o síle 3-5 mg, výjimečně dvě tablety.
Metamfetamin výrazně zvyšuje hladiny dopaminu, noradrenalinu a v menší míře i serotoninu v centrální nervové soustavě. Výsledkem je potlačení únavy, hladu a spánku, ale zároveň prudká aktivace sympatického nervového systému. Dochází k výrazné tachykardii, zvýšení krevního tlaku, vazokonstrikci a nárůstu tělesné teploty. Ideální stav pro vojáka v akutní stresové situaci. Při předávkování se však přidávají psychotické příznaky, jako jsou halucinace, paranoia, porucha vnímání reality a ztráta úsudku. Tělo přechází do stavu, kdy ignoruje varovné signály vyčerpání. Riziko srdečních arytmií, kolapsu oběhu, rabdomyolýzy a multiorgánového selhání dramaticky roste.
Tuba s Pervitinem používaná v německé armádě (tato obsahuje 12 tablet o síle 3 mg, slovo "Wachhaltemittel" lze přeložit jako "stimulant")
Aimo Koivunen sloužil v lyžařské hlídce, která se při ústupu dostala pod silný sovětský tlak. Muži byli několik dní bez pořádného spánku, naprosto vyčerpaní a na hraně fyzických možností. Velitel jednotky nesl tubu s Pervitinem určeným pro celou skupinu. Když přišel okamžik, kdy bylo nutné sáhnout po této „poslední rezervě“, dostal Koivunen za úkol tabletky rozdat a sám si jednu tabletku vzít. V silných rukavicích a ve stavu krajního vyčerpání však nebyl schopen tablety jednotlivě vyndat. Aby nezdržoval, otevřel tubu zuby, zaklonil hlavu a pokusil se tabletu vyklepat a sníst. Bohužel se od sebe tablety v tubě neoddělily a tak si tímto způsobem do úst vysypal celý obsah tuby... Místo jediné dávky do těla dostal odhadem dvacet až třicet tablet metamfetaminu. Jak je řečeno výše, běžná dávka pro vojáka byla 3-5 miligramů. V tomto množství metamfetamin potlačil únavu a zbystřil smysly. Při nárazové dávce 50 miligramů byly již u běžného jedince popisovány vážné toxické a psychotické projevy. Koivunen nárazově užil cca 100 miligramů.
Aimo Koivunen (1917-1989)
Účinek byl dle očekávání prudký. Nejprve přišel pocit extrémní energie a euforie, okamžitě následovaný dezorientací, halucinacemi a ztrátou sebekontroly. Koivunen se v tomto mrákotném stavu oddělil od jednotky a pokračoval na lyžích s pocitem, že „musí jet dál“, aniž by byl schopen posoudit směr, vzdálenost nebo jakákoliv rizika. Brzy se zhroutil a upadl do stavu připomínajícího delirium. Když se znovu probral, byl sám uprostřed laponské pustiny. Následující dny (přesný počet si Koivunen později nedokázal vybavit) se pohyboval krajinou. Stav hyperstimulace během této doby postupně přecházel do naprostého vyčerpání. Jeho vzpomínky na toto období byly fragmentované - úseky jízdy na lyžích, pocity pronásledování, střídání euforie a absolutního vyčerpání. Téměř nejedl, pil jen rozpuštěný sníh a nějakým způsobem si ulovil sýkoru, kterou prý snědl syrovou. V jednom okamžiku najel na minu, která ho zranila, ale nezabila. Se zraněnou nohou přesto pokračoval dál. Tělo poháněné masivní stimulací centrální nervové soustavy jelo nadoraz a možná i o něco dále.
Když byl Koivunen po několika dnech nalezen finskou hlídkou, byl ve stavu blízkém smrti. Vážil výrazně méně než před odchodem, trpěl těžkou dehydratací a byla u něj popsána srdeční frekvence kolem 200 úderů za minutu. Odhaduje se, že během svého bloudění urazil desítky kilometrů (některé zdroje hovoří až o stovkách kilometrů), kombinací jízdy na lyžích a chůze. Ačkoliv jde o stav, který by byl pro většinu lidí smrtelný, Aimo Koivunen to vše přežil. Zda šlo o pouhé štěstí nebo i o důkaz odolnosti severských národů, o tom lze vést spory. Z medicínského hlediska je na Koivunenově přežití zajímavý ještě jeden paradox. Vysoké dávky metamfetaminu často vedou k těžké hypertermii – organismus produkuje velké množství tepla v důsledku masivní aktivace sympatického nervového systému a zvýšeného metabolismu. Právě přehřátí bývá jednou z hlavních příčin úmrtí při intoxikaci stimulancii. Koivunen se však pohyboval v arktickém prostředí s hlubokým sněhem a silným mrazem, kde okolí naopak intenzivně odvádělo tělesné teplo. Extrémní chlad tak mohl paradoxně částečně kompenzovat hypertermický efekt drogy a snížit riziko fatálního přehřátí. Jinými slovy, prostředí, které by za normálních okolností představovalo smrtelné nebezpečí, mohlo v kombinaci s masivní stimulací organismu sehrát roli nečekaného ochranného faktoru.
Koivunenův případ bývá označován za jeden z nejznámějších zdokumentovaných případů předávkování metamfetaminem v bojových podmínkách. Ne proto, že by byl jediný, kdo stimulanty užil, ale proto, že se zde v extrémní podobě ukázala jejich temná stránka - rozpad úsudku, psychotické projevy, selhání autoregulace a naprostá ztráta schopnosti racionálního rozhodování. Zatímco krátkodobě mohou podobné látky zvýšit výkon, v delším horizontu zvyšují riziko fatálních chyb. Právě proto ten příběh přežil. Není to hrdinská legenda ani oslava lidské odolnosti, ale spíše syrový dokument o hranicích těla a mysli, když jsou násilně posunuty chemií a válkou. A také tiché varování, že prostředek, který má pomoci přežít, se může velmi snadno stát smrtícím.
