Případ profesorky Wetterhahnové
V roce 1996 na Dartmouth College známá chemička profesorka Karen Wetterhahnová, světově uznávaná specialistka na toxické těžké kovy, pracovala se sloučeninou známou jako dimethylrtuť. Dimethylrtuť je prudce toxická, o čemž si povíme níže, ale toho si byla zkušená profesorka dobře vědoma. Z toho důvodu pracovala s látkou v digestoři, měla ochranné brýle, plášť, latexové rukavice a používala jen velmi malé množství dimethylrtuti. Během pokusu došlo k malé nehodě - několika kapkami dimethylrtuti si potřísnila rukavici. Nedošlo k přímému kontaktu s kůží a všechno mělo být v pořádku. Ovšem nebylo. Ba právě naopak.
Asi tři měsíce po zdánlivě banální události se u profesorky začaly objevovat závažné příznaky zprvu neznámého onemocnění - hubnutí, epizody nevolnosti, průjem a bolesti břicha, pak začaly dominovat projevy neurologické - porucha rovnováhy a koordinace, nejistá široká chůze, potíže s jemnou motorikou a psaním a výrazně zhoršená „rozmazaná“ řeč. Přibližně po pěti měsících se přidalo brnění prstů, poruchy zraku (zúžení zorného pole), sluchu a postupně těžké neuropsychiatrické postižení. V rámci diagnostiky se zjistily toxické hladiny rtuti v krvi a ve tkáních, byla zahájena příslušná terapie, ale bez velkého efektu a paní profesorka Wetterhahnová zemřela necelých deset měsíců od kontaminace. Bylo jí 48 let. Souvislost s událostí s dimethylrtutí byla zřejmá, důkladnější vyšetřování pak prokázalo, že kromě extrémní toxicity dokáže tato látka velmi rychle (cca 10-15 vteřin) pronikat běžnými latexovými rukavicemi. Běžné ochranné pomůcky, jako např. běžné laboratorní rukavice, jsou tedy při práci s dimethylrtutí naprosto nedostačující...
prof. Karen Wetterhahnová (1948-1997) (Zdroj)
Co je dimethylrtuť?
Rtuť známe všichni, využívala se tradičně například v teploměrech. Jde o tekutý kov stříbřitého vzhledu, který je pro nás potenciálně jedovatý. Jednorázové požití malého množství čisté kovové rtuti obvykle nepředstavuje významné riziko, protože se z trávicího traktu vstřebává jen velmi málo. Nebezpečné je nicméně vdechování jedovatých výparů. Chronické vdechování malých koncentrací rtuti způsobuje klasickou trojici příznaků otravy – třes (způsobený ukládáním rtuti v mozku), zánět dásní a psychické projevy (nespavost, nervozita, změny osobnosti). Kromě toho může docházet i poškozování tkáně ledvin, což může vést k jejich postupnému selhávání. Trávený člověk bývá unavený, může cítit kovovou pachuť v ústech, může ztrácet na váze, popisováno je i nadměrné slinění. Po delší době vystavení se účinku rtuti se může objevit poškození sluchu.
Dimethylrtuť je organická sloučenina rtuti. Vezmeme molekulu rtuti (Hg) a navážeme na ni dvě metylové skupiny, takže vzorec je (CH3)2Hg. Chemický vzorec vypadá skoro nevinně, ve skutečnosti jde o jednu z nejnebezpečnějších sloučenin rtuti, se kterými se lze v laboratorní praxi setkat.
Dimethylrtuť je bezbarvá tekutina. Výborně se vstřebává do organizmu, třeba i kůží. Je prudce toxická a smrt může způsobit i velmi malé množství, řádově několik kapek (často se uvádí přibližně 0,1 mililitru, ale nejde o přesně stanovenou "smrtelnou dávku" platnou pro každého člověka). Příznaky otravy se navíc mnohdy začnou objevovat až několik měsíců po kontaktu s dimethylrtutí, kdy už může být poškození organizmu velmi závažné. A jak bylo řečeno výše, běžné ochranné pomůcky jsou neefektivní. Klidně můžete mít při práci s dimethylrtutí nasazené standardní latexové rukavice, ale jedovatá sloučenina jimi může během velmi krátké doby proniknout. Příznaky otravy do určité míry kopírují výše zmíněné "klasické" příznaky otravy anorganickou rtutí, ale bývají silné a dramatické. Dominují psychické až psychiatrické projevy otravy, jako je třes, zmatenost, poruchy řeči, někdy až známky psychózy. Zhoršuje se zrak a opakovaně bylo popisováno tunelové vidění. Přidat se mohou poruchy rovnováhy a koordinace, poruchy jemné motoriky, poruchy citlivosti a sluchu.
V případě vědomé kontaminace se musí co nejdříve zahájit odborné toxikologické řešení a podle charakteru expozice může být indikována terapie chelatačními činidly, což jsou látky schopné rtuť vázat. V minulosti se používaly například dimercaprol, penicilamin nebo novější chelátory, jako je DMSA. U organických sloučenin rtuti však není chelatační léčba vždy spolehlivá a zásadním problémem je také snadný průnik dimethylrtuti a jejích metabolitů do centrálního nervového systému. Léčba již rozvinuté těžké otravy proto může mít omezený efekt.
Česká stopa
V roce 2020 byl na 6 let odsouzen muž z Uherskohradišťska, který se podle obžaloby pokusil prostřednictvím Darknetu získat mimo jiné právě dimethylrtuť. Pokus byl naštěstí včas odhalen policií, kterou upozornila FBI. Muž měl psychiatrickou diagnózu a tvrdil, že plánoval sebevraždu. Soud nicméně jaksi neuvěřil tomu, že se pokusil k sebevraždě objednat prudce jedovatou látku s opožděným účinkem v množství, které by podle obžaloby mohlo pozabíjet několik stovek lidí...
