Írán byl v roce 2025 ve centru světového dění a všichni jsme byli svědky toho, jak s tamním režimem Izrael vojensky zametl. Írán a Izrael jsou už dlouhou dobu nesmiřitelní nepřátelé, ale řada lidí si možná pamatuje, že tomu dříve bylo jinak.
Ještě v 70. letech 20. století byl totiž Írán úplně jiná země. Ekonomicky se vzmáhala a záběry z velkých měst budí dojem, že se člověk dívá na některou západoevropskou zemi té doby. Asi nejviditelnějším symbolem tehdejších pořádků jsou západně oblečené nezahalené ženy. Vládcem země je v té době šáh Muhammad Rezá Pahlaví, Írán má dobré vztahy s USA (CIA pomohla šáhovi dostat se k moci) a relativně slušné vztahy s Izraelem. Ne že by se Írán s Izraelem nějak na veřejnosti oficiálně objímal, ale atmosféra mezi oběma zeměmi byla poměrně přátelská.
Takhle si šáha představuje AI, za mne velice zdařilý pokus
Samozřejmě to celé bylo komplikovanější. Země sice ekonomicky rostla, velká města skutečně místy vypadala jako ta západoevropská, ale na venkově stále panovalo něco ne nepodobného středověku. Šáh hnal zemi směrem do 20. století, což vytvářelo řadu konfliktů a vyvolávalo různé třecí plochy. K tomu si je nutné přidat fakt, že tehdejší Írán rozhodně nebyl demokracií, že v zemi panovala tradiční korupce, že šáh dokázal nesouhlas tvrdě potlačovat násilím (tajná policie SAVAK nejednala s lidmi v rukavičkách) a že přátelské vztahy s USA a Izraelem mnoha Íráncům ležely v žaludku. V druhé polovině 70. let se začaly objevovat ekonomické problémy a odpor vůči šáhovi začal narůstat. Důležitou roli v aktivním odporu hráli levicově smýšlející studenti, jejichž protesty byly zpočátku násilně potlačovány, ale nakonec režim ztratil sílu a šáh odešel do emigrace. Lidé prý bývají nejvíce nespokojení ve dvou případech – když nedostanou, co chtějí, a když dostanou, co chtějí. Studenti dostali, co chtěli. Šáh se poroučel a oni mohli slavit vítězství. Ale ne na dlouho. Nechtěli absolutistickou monarchii, dostali jako dárek nefalšovanou islámskou teokracii. Nechtěli šáha, dostali ajatoláha Chomejního. Pak už to šlo ráz naráz – islamizace země, zahalování žen, násilné obsazení americké ambasády, ničivá mnohaletá válka s Irákem, nepřátelství s Izraelem, vyzbrojování různých militantních organizací v zahraničí...
Mohlo to celé dopadnout jinak? Možná ano, i když historie nezná „kdyby“. Jeden z problémů byl v tom, že poslední roky už šáh nebyl schopen svou zemi ukočírovat, byl totiž vážně nemocný. Měl jsem celé roky v paměti nějak zafixováno, že šlo o rakovinu prostaty, ale mýlil jsem se, Šáh trpěl hematologickým onemocněním známým jako chronická lymfatická leukemie (CLL). Choroba byla u něj zřejmě diagnostikována kolem roku 1974. CLL patří do rodiny leukemií a její podstatou je nekontrolované množení jedné buňky (v tomto případě B lymfocytu), která vlivem mutace přestala odpovídat na kontrolní mechanizmy organizmu. Klony této buňky se šíří po lidském těle a potupně naruší krvetvorbu. To má za následek chudokrevnost, sklony ke krvácení a časté infekce. Postižení sleziny nádorovými buňkami způsobí její zvětšení, což situaci dále zhoršuje.
O diagnostice a léčbě šáha se lze dočíst řadu informací, i když mnohé z nich nejsou příliš přesné. Diagnóza byla zřejmě stanovena v roce 1974. V průběhu let šáha léčilo více lékařů (v Íránu i zahraničí), byla stanovovány i jiné diagnózy a o diagnóze chronické lymfatické leukemie nebyla podstatná část šáhova okolí vůbec informována. Některé zdroje dokonce uvádějí, že první roky od diagnózy nebyl o závažnosti onemocnění informován ani sám šáh. Léčen byl kortikoidy a preparátem chlorambucil (alkylační činidlo), což u něj spolu s příznaky nemoci vedlo k narušení psychiky a kognitivních funkcí. U zvětšené sleziny způsobené infiltrací nádorových buněk se k redukci symptomů provádělo její chirurgické odstranění, u šáha k tomu ale došlo až poměrně pozdě před jeho smrtí v roce 1980. Postupně se zhoršující šáhovo zdraví mělo neblahý vliv na jeho rozhodovací schopnosti a schopnost řídit stát tvrdou rukou. Kdyby byl Írán nějakou formou konstituční monarchie, byla by šáhova nemoc "pouze" osobní a rodinnou tragédií, v absolutistické monarchii nicméně napomohla rozkladu režimu jako takového.
Vlajka Íránu v roce 1970...
...a vlajka Íránu v roce 2025
Ačkoliv řada zdrojů popisuje šáhovu léčbu jako značně chaotickou a neefektivní, nedá se říci, že v 70. letech 20. století se dal v této situaci udělat nějaký zázrak. Pětileté přežití pacienta s CLL se tehdy pohybovalo mezi 30-50%, šáh s diagnózou žil asi 6 let. V dnešní době je pětitelé přežití s CLL 80-90%, obvykle se zachováním dobré kvality života. Kromě kortikoidů, chlorambucilu a odstranění sleziny dříve žádná lepší léčba neexistovala, dnes mohou být pacienti léčeni výkonnou (a drahou) biologickou léčbou. Být dnes v ČR prostým občanem je stran přežití u CLL mnohem lepší, než být před 60 lety v Íránu všemocným šáhem.
Jako doplněk k textu bych si neodpustím zmínit dva krátké odstavce, které se týkají íránského letectva. Nebojte, není to daleko od tématu, šáh totiž svoje letectvo miloval a on sám měl pilotní výcvik. Letectvo bylo výkladní skříní prozápadního směřování země.
Pokud byste se před lety dívali na nějaké propagandistické video z íránské vojenské přehlídky, možná by vás u islamistického státu nesnášejícího USA udivilo nebývalé množství americké techniky, zejména stíhaček a vrtulníků. Šlo o pozůstatky šáhovy éry. Nejikoničtější byly nepochybně americké stíhačky F-14 známé z filmového hitu Top Gun. Tyhle legendární stroje si vydobyly slávu v irácko-íránské válce, ale postupně zastarávaly a trpěly nedostatkem náhradních dílů. Pomyslnou tečku za jejich působením udělal Izrael v roce 2025, který několik těchto nejspíše již nepojízdných strojů zničil na íránských letištích. Mezi Američany na sociálních sítích koloval lehce ironický vtip, že za peníze současných daňových poplatníků byla zlikvidována technika koupená za peníze jejich prarodičů...
Poslední okamžiky íránské F-14...
Za druhé, pokud vás nějak šokoval a znechutil izraelský (a americký) útok na íránská jaderná zařízení v roce 2025, tak nejde o nic, co by sám Írán v minulosti neudělal. V roce 1980 provedlo několik íránských stíhaček F-4 Phantom II americké výroby poměrně úspěšný útok na irácký jaderný reaktor v Osiraku. Operace to byla náročná, vyžadovala tankování za letu a vyhýbání se irácké protiletecké obraně. Irák tvrdil, že mu jde o mírové využití jaderné energie, ale Írán mu to nějak nevěřil, znáte to. Útok byl poměrně úspěšný a irácký jaderný program na několik měsíců zbrzdil, dílo zkázy pak dokonal starý dobrý Izrael o necelý rok později. Po jejich útoku už byl Osirak na odpis úplně. Bombardování jaderných zařízení prostě patří ke koloritu Blízkého východu podobně jako hummus a falafel.
