Hladká svalovina

Hladká svalovina tvoří jeden ze základních typů svalové tkáně. Kromě ní rozlišujeme ještě kosterní svalovinu a srdeční svalovinu. Hladká svalovina obvykle netvoří dobře anatomicky definované struktury, jako jsou velké příčně pruhované svaly a spíše ji najdeme při mikroskopickém vyšetření vzorků orgánů a tkání. Základním poznávacím znakem hladké svaloviny je fakt, že ji nejsme schopni ovládat vůlí.

Místa výskytu hladké svaloviny

Hladká svalovina je přítomna zejména v dutých orgánech a tkáních, kde vytváří jednu nebo více vrstev. Příkladem jsou stěny krevních cév, stěna trávicí trubice, dýchací soustavy, vylučovací soustavy, pohlavní soustavy muže i ženy apod.

Kromě toho můžeme hladkou svalovinu najít uvnitř oka, kde ovládá šíři zornice. (Okohybné svaly mezi hladkou svalovinu samozřejmě nepatří.) Dalším orgánem s výskytem hladké svaloviny je kůže, přesněji řečeny chlupy. Při poklesu tělesné teploty nebo silné psychickém rozrušení hladká svalovina chlupy napřímí a to vnímáme jako „husí kůži“.

V některých místech organizmu je hladká svalovina mohutnější a vytváří svěrače, které mají za úkol uzavírat vstup do tělesných dutin. Typickým příkladem je pylorický svěrač mezi žaludkem a dvanáctníkem.

Řízení hladké svaloviny

Hladká svalovina není řízena naší vůlí a je pod kontrolou vegetativního nervového systému, tedy sympatiku a parasympatiku. Kromě nervových impulsů nicméně může reagovat i na vliv řady hormonů (typicky kontrakce hladké svaloviny cév některých orgánů vlivem katecholaminů, nebo kontrakce dělohy vlivem oxytocinu) a jiných sloučenin (např. oxid dusnatý způsobuje relaxaci buněk hladké svaloviny cév).

Stavba hladké svaloviny

Základní stavební jednotkou hladké svaloviny je svalová buňka (leiomyocyt). Má vřetenitý tvar s buněčným jádrem uloženým v centru a v její cytoplazmě se nachází tenká filamenta (tvořená aktinem), tlustá filamenta (tvořená myosinem) a intermediární filamenta (část cytoskeletu). Vlákna jsou mřížkovitě uspořádaná a tenká a intermediární filamenta jsou ukotvena v denzních tělíscích, která jsou přichycena k vnitřní straně cytoplazmatické membrány. Ono to zní složitě, ale obrázek to jednoduše ukáže.

Schéma - struktura intermediárních filament a denzních tělísek ve svalové buňce se zakreslenými vlákny aktinu a myosinu. Dole je naznačený posun vláken aktinu vůči myosinu.

Schéma - kontrakce hladké svalové buňky

Kontrakce hladké svaloviny

Hlavní funkcí hladké svaloviny je kontrakce, která je způsobena synchronizovanou kontrakcí jednotlivých buněk hladké svaloviny. Kontrakce má pozvolnější nástup a delší trvání, než je tomu u příčně pruhované svaloviny. Pro zahájení kontrakce je zcela zásadní vápník, který začne pronikat do cytoplazmy svalových buněk. Vápník se váže na protein kalmodulin a vzniklý komplex aktivuje enzym známý jako myosinkináza. Tento enzym způsobí fosforylaci myosinu (navázání molekul fosfátu na myosin) a takto aktivovaný myosin může reagovat s aktinem. Následně se hlavice myosinových vláken připojí na aktinová vlákna a ohnou se, čímž dojde ke kontrakci. Poté se hlavice odpojí, narovnají a připojí na nové místo aktinu, načež se může proces opakovat. Díky mřížkovité struktuře, kterou v hladké buňce vytváří intermediární filamenta pak dochází ke kontrakci buňky.

Velmi zjednodušené schéma kontrakce hladkého svalu. Do buňky proniká vápník, váže se na kalmodulin, vzniklý komplex umožní fosforylaci myosinu, který se pak váže na aktin a tím dochází ke kontrakci. Proces vyžaduje přísun ATP.

Proč je to důležité?

Hladkou svalovinu cíleně ovlivňujeme v řadě případů medikamentózně. Příkladů je celá řada:
- Nadměrné kontrakce svalů hladké svaloviny mohou být velmi bolestivé a jsou podstatou tzv. koliky. Efektivní jsou v takovém případě sloučeniny tlumící kontrakce hladké svaloviny, tzv. spasmolytika. Typickým příkladem je pitofenon (Algifen).
- V cévách můžeme chtít vyvolat vazokonstrikci pomocí katecholaminů, když je krevní tlak příliš nízký a hrozí selhání oběhu. Na druhou stranu celá řada léčiv cíleně vyvolává relaxaci hladké svaloviny cév, což má antihypertenzní účinek a může mít i antianginózní efekt. Typickým příkladem je efekt nitrátů a blokátorů kalciového kanálu.
- V plicním lékařství (a alergologii) se podávají bronchodilatancia, což jsou léky působící na hladkou svalovinu průdušek. Bronchodilatancia vyvolají relaxaci této svaloviny s rozšířením průsvitu průdušek. Obvyklým způsobem podání těchto léků je inhalace.
- V porodnictví se za určitých okolností podává oxytocin k vyvolání kontrakcí hladké svaloviny dělohy k urychlení porodu.
- V očním lékařství se často aplikují tzv. mydriatika, která způsobí rozšíření zornice. Obvykle jde o parasympatolytika, která vyřadí parasympatikus, což vede k převaze efektu sympatiku na hladkou svalovinu v oku a dilataci zornice.

Z hladké svalové tkáně mohou vznikat nádory, většinou jsou benigní a označujeme je jako leiomyomy. Velice časté jsou leiomyomy dělohy. Maligní variantou jsou leiomyosarkomy, které jsou naštěstí vzácné.