Toto je můj třetí delší text o novém koronaviru, v podstatě jde o takové rychlé shrnutí událostí tak, jak jsem je vnímal. První text o koronaviru jsem napsal 26. ledna 2020, kdy se koronavirus začal ve větší míře šířit v Číně. Potvrzených nákaz bylo tehdy 2019 a mrtvých jen 56 – na dnešní poměry zcela mizivá čísla.
U tohoto viru jsem měl cosi jako nepříjemné tušení, nemohu to dost dobře vysvětlit, prostě takový divný pocit. Osobně mi podobná vysvětlení nepostačují, ale prostě to tak bylo. Zcela jasné varování ukázala videa s přeplněnými nemocnicemi, horečná snaha postavit nová zdravotnická zařízení na zelené louce a drastická opatření, která Čína začala zavádět. To už mi bylo jasné, že s tímhle virem není něco v pořádku, začal jsem situaci sledovat, psát krátká denní shrnutí a překládat závěry prvních studií (první již koncem ledna). V ČR tehdy panoval dojem, že virus s teoretickou letalitou 2% je vlastně taková další sezónní chřipka, což tvrdila i řada odborníků. Když jsem si však dal práci, zjistil jsem, že letalitu sezónní chřipky si každý píše trochu jinak a dle odhadů SZÚ jsem ji spočítal na cca 0,25%. Oproti předpokládané letalitě COVID-19 (tak se ale tehdy choroba ještě nejmenovala) to byl desetinásobek. I začal jsem virus pozorovat o něco pozorněji a pojal první pochyby o naší sebejistotě.
Riziko, které virus představuje, jsem pochopil poměrně rychle, nebylo na tom nic těžkého. Ačkoliv vlastní letalita se už od počátku nezdála dramaticky vysoká, virus vykazoval vlastnosti vysoce nebezpečné pro zdravotnický systém. Kombinace mezilidského přenosu, relativně dlouhé inkubační doby, velkého počtu lehkých případů (tj. ideálních přenašečů) a horšího průběhu u starých jedinců, to se ve Wu-chanu ukázalo jako smrtící kombinace pro lokální zdravotnictví. Jako člověku s poměrně dlouhou nemocniční praxí jsem si dokázal podmínky, které virus způsobí, docela plasticky představit – zaplněná lůžka, nedostatek personálu, kolabující péče a s tím spojená rostoucí letalita.
Můj zápisek z 26.01.2020: Pozitivní je relativně malý počet mrtvých a do určité míry i fakt, že se nejspíše jedná o staré a polymorbidní jedince, u nichž lze očekávat těžší průběh prakticky jakéhokoliv infekčního onemocnění. … Nyní se odhaduje smrtnost na infekci mezi 2-5%. Není to zdánlivě mnoho, ale pokud by se např. v ČR nakazil milion obyvatel, máme tu 20,000-50,000 mrtvých. Kromě toho je nutno počítat i s faktem, že při masivní epidemii s velkým počtem nakažených může dramaticky klesnout efektivita poskytované zdravotní péče a procento mrtvých v takovém případě vzroste.
Co jsem naopak vyhodnotil zcela chybně, byla schopnost viru se efektivně šířit. Zdálo se, že ty schopnosti nemá virus až tak dobré, že dlouho nepřežije na neživém povrchu, a že hlavní důvod jeho rozšíření v Číně bylo počáteční podcenění, špatná kvalita zdravotní péče, mizerná hygiena a vysoká hustota obyvatelstva. Řada odborníků tehdy zcela jasně tvrdila, že podobná situace v Evropě prakticky nemůže nastat, což jsem jim věřil. Je pravda, že už tehdy mi napsalo několik Čechů žijících v Číně, že jejich zdravotnictví podceňuji, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. A vývoj situace mi zdánlivě dával za pravdu – díky letecké dopravě se virus sice rychle rozšířil do mnoha států včetně Evropy, ale šlo o izolované případy, které byly poměrně rychle zlikvidovány (tj. izolovány i se svými kontakty a po uzdravení propuštěny). Alespoň jsme si to mysleli.
Můj zápisek z 26.01.2020: ... Další velice pozitivní zprávou je, že v této chvíli nedošlo v žádném státě mimo Čínu ke vzniku sekundárního nekontrolovaného ohniska infekce. V Evropě má několik nakažených Francie a jeden podezřelý případ Rakousko, ale situace je v této chvíli nejspíše plně pod kontrolou. S tím jsou v souladu názory francouzských epidemiologů, kteří riziko závažné epidemie pro evropské státy hodnotí jako malé.
Pokud si budete pročítat moje denní zápisky z února 2020, tak důležité události se začaly dít kolem 20. února. V té době se objevily první potvrzené případy v Íránu a větší ohnisko v severní Itálii. Souběžně s tím byly zvřejňovány nepříznivé nové informace o schopnosti viru se šířit – šíření přes asymptomatické přenašeče, schopnost vydržet a kontaminovaných plochách v řádech dnů, vylučování viru stolicí apod.
Jak se situace v Íránu a severní Itálii začala zhoršovat, dostal jsem skutečný strach a dne 24.02.2020 jsem sepsal shrnutí po měsíci, v němž jsem byl dosti kritický k tehdy mizivým vládním opatřením. Pokud jsem si předtím myslel, že sleduji COVID-19 jako jakéhosi zajímavého jedovatého hada v teráriu, po zmíněných událostech v Itálii jsem si uvědomil, že mezi hadem a námi není přítomno sklo. Už den poté se ale vláda ČR rozhoupala a začala jednat, takže jsem text výrazně poupravil a v této podobě vyšel na konci února ve víkendové příloze LN pod názvem „U Wu-chanu se bojuje i za Prahu“.
Můj zápisek z 23.02.2020: ...osobně se obávám, že již nyní můžeme mluvit o propukající světové pandemii. Přirovnal bych toto období k tichu před bouří, kdy se epidemie šíří nepozorovaně a jen místy ji dokážeme odhalit v podobě vzniku většího nápadného ohniska. Skutečné počty nakažených budou již dnes zřejmě řádově vyšší, ale zatím se u nich neprojevily příznaky, ty se objeví až za cca 7-14 dnů. Ještě před měsícem bych podobná slova považoval za nemístný pesimismus, ale virus je mnohem nakažlivější, než jsme tehdy předpokládali, a navíc v řadě zemí mimo Čínu již vznikla nová ohniska infekce (včetně Evropy - viz. Itálie), která v této chvíli již nejsou plně pod kontrolou...
Pak přišlo pro mne osobně asi nejnáročnějšíobdobí, kdy jsem se snažil využít již tehdy široké fanouškovské základny facebookové stránku mého webu ke sdílení informací o hrozícím nebezpečí, ale narážel jsem na odpor nikoliv mizivé části veřejnosti živený sérií rozhovorů s lékaři, kteří epidemii zcela bagatelizovali. Výroky těchto inteligentních lidí byly pro mne nepochopitelné. Za prvé argumentovali mnoha vyloženými nesmysly, srovnávali virus se sezónní chřipkou a bylo vidět, že s pravou situací nejsou obeznámeni. To by však až tak nevadilo, mýlit se může každý. Nejhorší ze všeho byla jejich děsivá jistota, se kterou tyto bagatelizující hlouposti o zcela novém a nepříliš známém viru vypouštěli do médií. Kdyby řekli, že zatím toho moc nevíme, nebo volili jiná opatrná slova, byl bych poměrně spokojený. Nestalo se. Na jejich obranu nutno podotknout, že média vyhledávala lékaře často nesouvisejících odborností a dost možná byly rozhovory účelově sestříhány, ale i tak... mluvit je nikdo nenutil. A veřejnost to masivně sdílela, protože přesně tohle chtěla slyšet. Mohu říci, že během mého života zatím nic neotřáslo mou vírou v některé autority tak, jako toto krátké období. Mnozí lidé této bagatelizaci uvěřili s patřičnými důsledky a docela by mne zajímalo, kolik jich v úvodu ignorovalo na základě těchto rozhovorů karanténní opatření. V určitých kruzích se stal dokonce populárním nesmyslný argument, že severní Itálii přeci nemůžeme srovnat s ČR, takže jsme v bezpečí.
Můj zápisek z 28.02.2020: „Dnes na seznamu vyšel rozhovor s XXX. Je realistický stran opatření a kritiky paniky, ale osobně se opět divím, jak odborník srovnává tuto nákazu s chřipkou a dokonce udává menší nebezpečnost koronaviru ve srovnání s chřipkou. Pokud bych byl novinář, položil bych paní XXX tyto otázky: Je-li nový koronavirus méně nebezpečný než chřipka, proč se kvůli němu ve Wu-chanu během několika týdnů zhroutila zdravotní péče? Kdy naposledy se během sezónní chřipkové epidemie nakazily tisíce zdravotníků, z nichž minimálně pět zemřelo? Proč kapitalistická Čína jedoucí na vlně hospodářského úspěchu zavedla u téhle nemoci "méně nebezpečné než chřipka" tak tvrdá opatření, kterými se ekonomicky významně poškodila? Já bych to spíše řekl tak, že nákaza novým koronavirem je podstatně nebezpečnější než sezónní chřipka, ale naštěstí zatím není rozšířená v naší populaci.“
V severní Itálii se situace rychle destabilizovala, prostě se tam opakoval wu-chanský scénář. A další podivnost – ačkoliv šlo o stát EU, naše média se tamní situaci věnovala minimálně, alespoň ta internetová. Nakonec jsem z nouze narychlo vyrobil na webu primitivně vyhlížející podstránku o severní Itálii, na kterou jsem dal útržky zpráv a rozhovorů s tamními lékaři, protože u lokální epidemie koronaviru se musíme vždy zajímat o chod místního zdravotnického systému. Dost smutné, že to profesionálněji a lépe neudělal někdo jiný. Kromě toho jsem během března sepsal krátkou analýzu případů na lodi Diamond Princess, text propagující roušky, návod na léčbu lehkého COVID-19 a dal dohromady subjektivní zážitky Čechů a jejich blízkých ze zahraničí.
Pak už to šlo ráz na ráz a během necelých dvou týdnů jsme úspěšně přeměnili ČR na jednu obrovskou karanténní zónu. Když začalo na severu Itálie umírat 600-800 lidí denně, tak už zřejmě došly argumenty prakticky všem bagatelizujícím lidem. Vláda v tomto období udělala řadu chyb stran shánění a distribuce ochranných pomůcek a se zmatky v testování, za které si vysloužila kritiku, ale já osobně bych vzhledem k okolnostem byl podstatně smířlivější. Pro mne hlavní vadou na kráse bylo nepravdivé vyjádření pana premiéra o tom, že zdravotníci jsou vybaveni ochrannými prostředky a v opačném případě jim je osobně doveze. To byl naprosto zbytečný gól do vlastní branky. Co je ale podle mého názoru mnohem důležitější – vláda v sobě našla odvahu a relativně rychle začala zavádět velmi razantní protiopatření, a to mnohem dříve než západoevropské státy. Tato odvaha pro nás možná bude rozhodující a vládě za to budiž dík. Stejně tak ale budiž dík politické opozici, že poměrně rozumně nechala vládu konat a dokonce ji v počátku vyloženě podpořila. Osobně se díky tomu cítím bezpečněji v ČR, než bych se cítil v mnoha státech vyspělé západní Evropy.
Co bylo naprosto skvělé, byl pozitivní přístup řady lidí, kteří začali organizovat šití roušek, pomoc zdravotnickým zařízením a propagaci dobrovolného nošení roušek na veřejnosti. Vláda přikázala nosit roušky povinně 18.03.2020, ale podstatná část lidí s tím začala už den předtím a to psychologicky rozhodlo. Jsem na nás všechny pyšný, opravdu jsem v těchto dnech cítil cosi jako národní hrdost.
Můj zápisek z 26.01.2020: „...o novém viru toho moc nevíme a řada informací proto není zcela spolehlivá. Realita může být lepší i horší. Do měsíce už nemusíme o epidemii ve sdělovacích prostředcích vůbec slyšet, nebo můžeme být na začátku neblahé události velkého významu.”
A co bude dál? Nebojím se říci, že nevím. Asi před týdnem jsem psal názor, že karanténu v našem podání nebudeme schopni udržet věčně a zřejmě budeme muset pozvolným opatrným uvolňováním zavedených opatření epidemií projít s tím, že budeme doufat, že ji v této zpomalené a oslabené podobě náš zdravotnický systém nějak absorbuje bez zbytečných ztrát na životech. Nevím. Za měsíc budeme o hodně moudřejší, jenže měsíc je u problematiky COVID-19 velice dlouhá doba. Budu-li za měsíc živ a zdráv, což jako lékař první linie nemám zcela jisté, určitě zase nějaký delší text napíšu.
Pozn: Moc rád bych poděkoval trpělivosti mé rodiny, která mi umožňovala být poslední týdny aktivní a, jak doufám, odvést v našem společném úsilí kus pořádné práce. Děkuji i všem, co poslouchali a včas pochopili.
Aby tenhle přehled byl i nějak užitečný, tak shrnu některé naše znalosti o viru tak, jak je vidím já. Pokud vás ale měl výše sepsaný text o něčem poučit, tak že stran nového koronaviru nikomu nemůžete úplně slepě věřit. Platí to samozřejmě i pro tyto mé informace.
1. Nový koronavirus má nízkou letalitu, tj. usmrtí jen malé procento nakažených. Letalita se celosvětově odhaduje kolem 2%, hodně se o tom hádáme, ale vlastně to nemá význam. Jeho skutečnou letalitu vyjádřenou číselně ještě dlouho znát nebudeme, ve skutečnosti bude jistě nižší než ona 2%. Je to tím, že po světě „běhá“ mnoho lidí, kteří nákazu diagnostikovanou nemají. Kolik jich je, nevíme.
2. Bez ohledu na letalitu má tento virus tu schopnost, že při jeho nekontrolovaném šíření začne v postižené oblasti kolabovat zdravotnický systém. Stalo se to ve Wu-chanu, děje se to v Íránu a v EU k tomu dochází v severní Itálii. A o tohle se tady celou dobu hraje, ne o nějakou číselnou letalitu. Zatím žádný stát nevydržel nechat virus šířit nekontrolovaně, vždy začal zavádět tvrdá opatření, čímž šíření viru ovlivnil. Zajímavé je, že např. africké státy, Indie a jihoamerické státy nemají zatím s COVID výrazný problém, alespoň se k nám takové zprávy nedostávají. Proč tomu tak je, nevím – možná je v těchto státech malé procento rizikových jedinců (senioři, vážněji nemocní lidé) a virus tak nemá koho zabíjet, možná virus skutečně nemá rád teplé podnebí, možná se tam problém teprve ukáže, až onemocní určitý počet lidí...
3. Virus bývá často srovnáván se sezónní chřipkou. S opatrností to udělat můžeme, ale musíme vzít v potaz důležité odlišnosti – jde o nový a dosud málo známý virus, který se poměrně dobře šíří mezi lidmi, zřejmě má oproti chřipce vyšší letalitu, onemocnění má u řady lidí tendenci trvat déle než dva týdny, populace proti němu nemá protilátky a nikdo není očkován. Takže ano, nový koronavirus má mnohem blíž k sezónní chřipce než k dýmějovému moru, ale to ještě neznamená, že neumí být nebezpečný.
4. Umírají většinou lidé nad 65 let věku, vyšší riziko je u mužů, kuřáků a polymorbidních pacientů (diabetes, kardiovaskulární onemocnění). Na JIP mohou skončit i lidé mladší, ale ti se většinou uzdraví. Děsí nás zprávy o četných hospitalizacích mladých lidí, ale hospitalizace neznamená smrt, obvykle je tomu právě naopak. Případy úmrtí mladých lidí jsou vzácné a někdy se zjistí, že u nich bylo přítomno dosud nediagnostikované vážné onemocnění.
5. Opakovaně se objevují zmínky o trvalých následcích a vzniku jizvení plic (plicní fibróza). Ano, takové zprávy skutečně máme, ale nejde o každého pacienta a navíc se vůbec nedá určit klinický význam těchto nálezů. Pacient s nějakou lokální plicní fibrózou o ní až do smrti v požehnaném věku nemusí vědět. Bohužel, času je málo a větší studie zatím zřejmě chybí. Dosud jsem nicméně nečetl žádné zprávy o tom, že by v Číně, která má zatím nejvíce vyléčených, byla u těchto jedinců přítomna ve velké míře nějaká významná námahová dušnost.
6. Po prodělaném onemocnění se předpokládá imunita, i když neznáme její délku. Případů „opakované nákazy“ bylo popisováno málo a jsou vysvětlitelné i jiným způsobem, například chybou testů (falešně negativní test u člověka, který byl ve skutečnosti stále infekční).
7. Šíření viru a objevování se nových případů má jistou setrvačnost danou inkubační dobou, jde o cca 1-2 týdny. To znamená, že při nekontrolovaném šíření viru jsme na tom v určitý den ve skutečnosti hůř, než se nám zdá (skutečný stav věcí, jaké v daný den byly, uvidíme až za 1-2 týdny, možná i později). A co je důležitější, efekt účinných opatření také neuvidíme hned, ale s podobným časovým odstupem.
8. Nezapomeňme ani na vedlejší oběti COVID-19, které ale nikde pořádně zaznamenané nebudou. Jde o lidi, kterým se nedostala adekvátní péče v důsledku omezení zdravotní péče vlivem karanténních opatření, případně zahlcení kvůli péči o nakažené občany.
9. Proti viru je zkoušena celá řada léčiv, některá se zdají účinná, ale efekt žádného není potvrzen velkou klinickou studií (nemýlím-li se).
U tohoto viru jsem měl cosi jako nepříjemné tušení, nemohu to dost dobře vysvětlit, prostě takový divný pocit. Osobně mi podobná vysvětlení nepostačují, ale prostě to tak bylo. Zcela jasné varování ukázala videa s přeplněnými nemocnicemi, horečná snaha postavit nová zdravotnická zařízení na zelené louce a drastická opatření, která Čína začala zavádět. To už mi bylo jasné, že s tímhle virem není něco v pořádku, začal jsem situaci sledovat, psát krátká denní shrnutí a překládat závěry prvních studií (první již koncem ledna). V ČR tehdy panoval dojem, že virus s teoretickou letalitou 2% je vlastně taková další sezónní chřipka, což tvrdila i řada odborníků. Když jsem si však dal práci, zjistil jsem, že letalitu sezónní chřipky si každý píše trochu jinak a dle odhadů SZÚ jsem ji spočítal na cca 0,25%. Oproti předpokládané letalitě COVID-19 (tak se ale tehdy choroba ještě nejmenovala) to byl desetinásobek. I začal jsem virus pozorovat o něco pozorněji a pojal první pochyby o naší sebejistotě.
Riziko, které virus představuje, jsem pochopil poměrně rychle, nebylo na tom nic těžkého. Ačkoliv vlastní letalita se už od počátku nezdála dramaticky vysoká, virus vykazoval vlastnosti vysoce nebezpečné pro zdravotnický systém. Kombinace mezilidského přenosu, relativně dlouhé inkubační doby, velkého počtu lehkých případů (tj. ideálních přenašečů) a horšího průběhu u starých jedinců, to se ve Wu-chanu ukázalo jako smrtící kombinace pro lokální zdravotnictví. Jako člověku s poměrně dlouhou nemocniční praxí jsem si dokázal podmínky, které virus způsobí, docela plasticky představit – zaplněná lůžka, nedostatek personálu, kolabující péče a s tím spojená rostoucí letalita.
Můj zápisek z 26.01.2020: Pozitivní je relativně malý počet mrtvých a do určité míry i fakt, že se nejspíše jedná o staré a polymorbidní jedince, u nichž lze očekávat těžší průběh prakticky jakéhokoliv infekčního onemocnění. … Nyní se odhaduje smrtnost na infekci mezi 2-5%. Není to zdánlivě mnoho, ale pokud by se např. v ČR nakazil milion obyvatel, máme tu 20,000-50,000 mrtvých. Kromě toho je nutno počítat i s faktem, že při masivní epidemii s velkým počtem nakažených může dramaticky klesnout efektivita poskytované zdravotní péče a procento mrtvých v takovém případě vzroste.
Co jsem naopak vyhodnotil zcela chybně, byla schopnost viru se efektivně šířit. Zdálo se, že ty schopnosti nemá virus až tak dobré, že dlouho nepřežije na neživém povrchu, a že hlavní důvod jeho rozšíření v Číně bylo počáteční podcenění, špatná kvalita zdravotní péče, mizerná hygiena a vysoká hustota obyvatelstva. Řada odborníků tehdy zcela jasně tvrdila, že podobná situace v Evropě prakticky nemůže nastat, což jsem jim věřil. Je pravda, že už tehdy mi napsalo několik Čechů žijících v Číně, že jejich zdravotnictví podceňuji, ale nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. A vývoj situace mi zdánlivě dával za pravdu – díky letecké dopravě se virus sice rychle rozšířil do mnoha států včetně Evropy, ale šlo o izolované případy, které byly poměrně rychle zlikvidovány (tj. izolovány i se svými kontakty a po uzdravení propuštěny). Alespoň jsme si to mysleli.
Můj zápisek z 26.01.2020: ... Další velice pozitivní zprávou je, že v této chvíli nedošlo v žádném státě mimo Čínu ke vzniku sekundárního nekontrolovaného ohniska infekce. V Evropě má několik nakažených Francie a jeden podezřelý případ Rakousko, ale situace je v této chvíli nejspíše plně pod kontrolou. S tím jsou v souladu názory francouzských epidemiologů, kteří riziko závažné epidemie pro evropské státy hodnotí jako malé.
Pokud si budete pročítat moje denní zápisky z února 2020, tak důležité události se začaly dít kolem 20. února. V té době se objevily první potvrzené případy v Íránu a větší ohnisko v severní Itálii. Souběžně s tím byly zvřejňovány nepříznivé nové informace o schopnosti viru se šířit – šíření přes asymptomatické přenašeče, schopnost vydržet a kontaminovaných plochách v řádech dnů, vylučování viru stolicí apod.
Jak se situace v Íránu a severní Itálii začala zhoršovat, dostal jsem skutečný strach a dne 24.02.2020 jsem sepsal shrnutí po měsíci, v němž jsem byl dosti kritický k tehdy mizivým vládním opatřením. Pokud jsem si předtím myslel, že sleduji COVID-19 jako jakéhosi zajímavého jedovatého hada v teráriu, po zmíněných událostech v Itálii jsem si uvědomil, že mezi hadem a námi není přítomno sklo. Už den poté se ale vláda ČR rozhoupala a začala jednat, takže jsem text výrazně poupravil a v této podobě vyšel na konci února ve víkendové příloze LN pod názvem „U Wu-chanu se bojuje i za Prahu“.
Můj zápisek z 23.02.2020: ...osobně se obávám, že již nyní můžeme mluvit o propukající světové pandemii. Přirovnal bych toto období k tichu před bouří, kdy se epidemie šíří nepozorovaně a jen místy ji dokážeme odhalit v podobě vzniku většího nápadného ohniska. Skutečné počty nakažených budou již dnes zřejmě řádově vyšší, ale zatím se u nich neprojevily příznaky, ty se objeví až za cca 7-14 dnů. Ještě před měsícem bych podobná slova považoval za nemístný pesimismus, ale virus je mnohem nakažlivější, než jsme tehdy předpokládali, a navíc v řadě zemí mimo Čínu již vznikla nová ohniska infekce (včetně Evropy - viz. Itálie), která v této chvíli již nejsou plně pod kontrolou...
Pak přišlo pro mne osobně asi nejnáročnějšíobdobí, kdy jsem se snažil využít již tehdy široké fanouškovské základny facebookové stránku mého webu ke sdílení informací o hrozícím nebezpečí, ale narážel jsem na odpor nikoliv mizivé části veřejnosti živený sérií rozhovorů s lékaři, kteří epidemii zcela bagatelizovali. Výroky těchto inteligentních lidí byly pro mne nepochopitelné. Za prvé argumentovali mnoha vyloženými nesmysly, srovnávali virus se sezónní chřipkou a bylo vidět, že s pravou situací nejsou obeznámeni. To by však až tak nevadilo, mýlit se může každý. Nejhorší ze všeho byla jejich děsivá jistota, se kterou tyto bagatelizující hlouposti o zcela novém a nepříliš známém viru vypouštěli do médií. Kdyby řekli, že zatím toho moc nevíme, nebo volili jiná opatrná slova, byl bych poměrně spokojený. Nestalo se. Na jejich obranu nutno podotknout, že média vyhledávala lékaře často nesouvisejících odborností a dost možná byly rozhovory účelově sestříhány, ale i tak... mluvit je nikdo nenutil. A veřejnost to masivně sdílela, protože přesně tohle chtěla slyšet. Mohu říci, že během mého života zatím nic neotřáslo mou vírou v některé autority tak, jako toto krátké období. Mnozí lidé této bagatelizaci uvěřili s patřičnými důsledky a docela by mne zajímalo, kolik jich v úvodu ignorovalo na základě těchto rozhovorů karanténní opatření. V určitých kruzích se stal dokonce populárním nesmyslný argument, že severní Itálii přeci nemůžeme srovnat s ČR, takže jsme v bezpečí.
Můj zápisek z 28.02.2020: „Dnes na seznamu vyšel rozhovor s XXX. Je realistický stran opatření a kritiky paniky, ale osobně se opět divím, jak odborník srovnává tuto nákazu s chřipkou a dokonce udává menší nebezpečnost koronaviru ve srovnání s chřipkou. Pokud bych byl novinář, položil bych paní XXX tyto otázky: Je-li nový koronavirus méně nebezpečný než chřipka, proč se kvůli němu ve Wu-chanu během několika týdnů zhroutila zdravotní péče? Kdy naposledy se během sezónní chřipkové epidemie nakazily tisíce zdravotníků, z nichž minimálně pět zemřelo? Proč kapitalistická Čína jedoucí na vlně hospodářského úspěchu zavedla u téhle nemoci "méně nebezpečné než chřipka" tak tvrdá opatření, kterými se ekonomicky významně poškodila? Já bych to spíše řekl tak, že nákaza novým koronavirem je podstatně nebezpečnější než sezónní chřipka, ale naštěstí zatím není rozšířená v naší populaci.“
V severní Itálii se situace rychle destabilizovala, prostě se tam opakoval wu-chanský scénář. A další podivnost – ačkoliv šlo o stát EU, naše média se tamní situaci věnovala minimálně, alespoň ta internetová. Nakonec jsem z nouze narychlo vyrobil na webu primitivně vyhlížející podstránku o severní Itálii, na kterou jsem dal útržky zpráv a rozhovorů s tamními lékaři, protože u lokální epidemie koronaviru se musíme vždy zajímat o chod místního zdravotnického systému. Dost smutné, že to profesionálněji a lépe neudělal někdo jiný. Kromě toho jsem během března sepsal krátkou analýzu případů na lodi Diamond Princess, text propagující roušky, návod na léčbu lehkého COVID-19 a dal dohromady subjektivní zážitky Čechů a jejich blízkých ze zahraničí.
Pak už to šlo ráz na ráz a během necelých dvou týdnů jsme úspěšně přeměnili ČR na jednu obrovskou karanténní zónu. Když začalo na severu Itálie umírat 600-800 lidí denně, tak už zřejmě došly argumenty prakticky všem bagatelizujícím lidem. Vláda v tomto období udělala řadu chyb stran shánění a distribuce ochranných pomůcek a se zmatky v testování, za které si vysloužila kritiku, ale já osobně bych vzhledem k okolnostem byl podstatně smířlivější. Pro mne hlavní vadou na kráse bylo nepravdivé vyjádření pana premiéra o tom, že zdravotníci jsou vybaveni ochrannými prostředky a v opačném případě jim je osobně doveze. To byl naprosto zbytečný gól do vlastní branky. Co je ale podle mého názoru mnohem důležitější – vláda v sobě našla odvahu a relativně rychle začala zavádět velmi razantní protiopatření, a to mnohem dříve než západoevropské státy. Tato odvaha pro nás možná bude rozhodující a vládě za to budiž dík. Stejně tak ale budiž dík politické opozici, že poměrně rozumně nechala vládu konat a dokonce ji v počátku vyloženě podpořila. Osobně se díky tomu cítím bezpečněji v ČR, než bych se cítil v mnoha státech vyspělé západní Evropy.
Co bylo naprosto skvělé, byl pozitivní přístup řady lidí, kteří začali organizovat šití roušek, pomoc zdravotnickým zařízením a propagaci dobrovolného nošení roušek na veřejnosti. Vláda přikázala nosit roušky povinně 18.03.2020, ale podstatná část lidí s tím začala už den předtím a to psychologicky rozhodlo. Jsem na nás všechny pyšný, opravdu jsem v těchto dnech cítil cosi jako národní hrdost.
Můj zápisek z 26.01.2020: „...o novém viru toho moc nevíme a řada informací proto není zcela spolehlivá. Realita může být lepší i horší. Do měsíce už nemusíme o epidemii ve sdělovacích prostředcích vůbec slyšet, nebo můžeme být na začátku neblahé události velkého významu.”
A co bude dál? Nebojím se říci, že nevím. Asi před týdnem jsem psal názor, že karanténu v našem podání nebudeme schopni udržet věčně a zřejmě budeme muset pozvolným opatrným uvolňováním zavedených opatření epidemií projít s tím, že budeme doufat, že ji v této zpomalené a oslabené podobě náš zdravotnický systém nějak absorbuje bez zbytečných ztrát na životech. Nevím. Za měsíc budeme o hodně moudřejší, jenže měsíc je u problematiky COVID-19 velice dlouhá doba. Budu-li za měsíc živ a zdráv, což jako lékař první linie nemám zcela jisté, určitě zase nějaký delší text napíšu.
Pozn: Moc rád bych poděkoval trpělivosti mé rodiny, která mi umožňovala být poslední týdny aktivní a, jak doufám, odvést v našem společném úsilí kus pořádné práce. Děkuji i všem, co poslouchali a včas pochopili.
Aby tenhle přehled byl i nějak užitečný, tak shrnu některé naše znalosti o viru tak, jak je vidím já. Pokud vás ale měl výše sepsaný text o něčem poučit, tak že stran nového koronaviru nikomu nemůžete úplně slepě věřit. Platí to samozřejmě i pro tyto mé informace.
1. Nový koronavirus má nízkou letalitu, tj. usmrtí jen malé procento nakažených. Letalita se celosvětově odhaduje kolem 2%, hodně se o tom hádáme, ale vlastně to nemá význam. Jeho skutečnou letalitu vyjádřenou číselně ještě dlouho znát nebudeme, ve skutečnosti bude jistě nižší než ona 2%. Je to tím, že po světě „běhá“ mnoho lidí, kteří nákazu diagnostikovanou nemají. Kolik jich je, nevíme.
2. Bez ohledu na letalitu má tento virus tu schopnost, že při jeho nekontrolovaném šíření začne v postižené oblasti kolabovat zdravotnický systém. Stalo se to ve Wu-chanu, děje se to v Íránu a v EU k tomu dochází v severní Itálii. A o tohle se tady celou dobu hraje, ne o nějakou číselnou letalitu. Zatím žádný stát nevydržel nechat virus šířit nekontrolovaně, vždy začal zavádět tvrdá opatření, čímž šíření viru ovlivnil. Zajímavé je, že např. africké státy, Indie a jihoamerické státy nemají zatím s COVID výrazný problém, alespoň se k nám takové zprávy nedostávají. Proč tomu tak je, nevím – možná je v těchto státech malé procento rizikových jedinců (senioři, vážněji nemocní lidé) a virus tak nemá koho zabíjet, možná virus skutečně nemá rád teplé podnebí, možná se tam problém teprve ukáže, až onemocní určitý počet lidí...
3. Virus bývá často srovnáván se sezónní chřipkou. S opatrností to udělat můžeme, ale musíme vzít v potaz důležité odlišnosti – jde o nový a dosud málo známý virus, který se poměrně dobře šíří mezi lidmi, zřejmě má oproti chřipce vyšší letalitu, onemocnění má u řady lidí tendenci trvat déle než dva týdny, populace proti němu nemá protilátky a nikdo není očkován. Takže ano, nový koronavirus má mnohem blíž k sezónní chřipce než k dýmějovému moru, ale to ještě neznamená, že neumí být nebezpečný.
4. Umírají většinou lidé nad 65 let věku, vyšší riziko je u mužů, kuřáků a polymorbidních pacientů (diabetes, kardiovaskulární onemocnění). Na JIP mohou skončit i lidé mladší, ale ti se většinou uzdraví. Děsí nás zprávy o četných hospitalizacích mladých lidí, ale hospitalizace neznamená smrt, obvykle je tomu právě naopak. Případy úmrtí mladých lidí jsou vzácné a někdy se zjistí, že u nich bylo přítomno dosud nediagnostikované vážné onemocnění.
5. Opakovaně se objevují zmínky o trvalých následcích a vzniku jizvení plic (plicní fibróza). Ano, takové zprávy skutečně máme, ale nejde o každého pacienta a navíc se vůbec nedá určit klinický význam těchto nálezů. Pacient s nějakou lokální plicní fibrózou o ní až do smrti v požehnaném věku nemusí vědět. Bohužel, času je málo a větší studie zatím zřejmě chybí. Dosud jsem nicméně nečetl žádné zprávy o tom, že by v Číně, která má zatím nejvíce vyléčených, byla u těchto jedinců přítomna ve velké míře nějaká významná námahová dušnost.
6. Po prodělaném onemocnění se předpokládá imunita, i když neznáme její délku. Případů „opakované nákazy“ bylo popisováno málo a jsou vysvětlitelné i jiným způsobem, například chybou testů (falešně negativní test u člověka, který byl ve skutečnosti stále infekční).
7. Šíření viru a objevování se nových případů má jistou setrvačnost danou inkubační dobou, jde o cca 1-2 týdny. To znamená, že při nekontrolovaném šíření viru jsme na tom v určitý den ve skutečnosti hůř, než se nám zdá (skutečný stav věcí, jaké v daný den byly, uvidíme až za 1-2 týdny, možná i později). A co je důležitější, efekt účinných opatření také neuvidíme hned, ale s podobným časovým odstupem.
8. Nezapomeňme ani na vedlejší oběti COVID-19, které ale nikde pořádně zaznamenané nebudou. Jde o lidi, kterým se nedostala adekvátní péče v důsledku omezení zdravotní péče vlivem karanténních opatření, případně zahlcení kvůli péči o nakažené občany.
9. Proti viru je zkoušena celá řada léčiv, některá se zdají účinná, ale efekt žádného není potvrzen velkou klinickou studií (nemýlím-li se).
