T-lymfocyt

T-lymfocyty patří mezi důležité zástupce bílých krvinek. Vznikají v kostní dřeni a následně dozrávají v brzlíku. Zde procházejí pozitivní i negativní selekcí, která by měla zajistit, aby reagovali vůči cizorodým antigenům ale ne vůči antigenům tělu vlastním. Po dozrání se dostávají do ostatních tkání.

T-lymfocytů existuje celá řada podtypů, přičemž nejznámější jsou tyto:

Pomocné T-lymfocyty (T_H lymfocyty, CD4) - Na svém povrchu mají typicky antigen CD4 a o něco méně známý antigen CD28. Jde o zcela zásadní lymfocyty, které pomáhají koordinovat imunitní odpověď. Po aktivaci produkují řadu cytokinů regulujících imunitní procesy a také pomáhají aktivovat B-lymfocyty.
Regulační (supresorové) T-lymfocyty (CD4) – Podobně jako klasické T_H lymfocyty se i regulační lymfocyty podílí na koordinaci imunitních reakcí. Dominuje však u nich tlumivý efekt, podílí se na ukončení imunitních reakcí a brání autoimunitním reakcím.
Cytotoxické T-lymfocyty (T_C lymfocyty, CD8) – Na svém povrchu mají typicky antigen CD8 a opět i CD28. Tyto lymfocyty dokáží přímo zabíjet buňky napadené viry a nádorové buňky. Tento cytotoxický efekt je zajištěn řadou sloučenin, mezi které patří například perforin a granzymy a ty po kontaktu s cílovou buňkou způsobí její smrt. Kromě toho CD8 T-lymfocyty produkují některé cytokiny.
NK T-lymfocyty (NKT) – Tyto T-lymfocyty produkují velké množství cytokinů a dokáží se chovat cytotoxicky. Jsou svým chováním velmi podobné NK buňkám.
Paměťové T-lymfocyty – Mohou být CD4 i CD8. Vznikají z části T-lymfocytů po kontaktu s určitým antigenem, mívají velmi dlouhý život a v případě opakovaného kontaktu s daným antigenem dochází k jejich aktivaci a rychlému množení.

Velmi zjednodušené schéma aktivace CD4 T-lymfocytu kontaktem s APC buňkou. APC buňka pohltila antigen, zpracovala ho a nyní ho prezentuje na svém povrchu ve vazbě na MHC receptoru (přesněji jde v tomto případě o MHC II. třídy). T-lymfocyt se komplexu antigen+MHC "dotkne" svým TCR receptorem a dochází k aktivaci. Souběžně je pro aktivaci nutný i kontakt dalšího receptoru APC buňky s CD28 receptorem T-lymfocytu.

TCR

TCR (T-cell receptor) je základní povrchový receptor T-lymfocytů. Slouží ke kontaktu a následné slabé vazbě s antigenem vázaným na MHC receptoru ostatních buněk. Tato vazba (TCR + antigen na MHC) může mít nejrůznější důsledky:

T_C lymfocyt může cílovou buňku vyhodnotit jako „cizí“ (nádorovou, napadenou virem) a napadnout ji, nebo ji naopak vyhodnotit jako „vlastní“ a nechat na pokoji.
T_H lymfocyt může cílovou buňku imunitního systému (např. B-lymfocyt) aktivovat.
T-lymfocyt může být díky tomuto kontaktu (typicky s APC buňkou) sám aktivován. T_H lymfocyty pro svou aktivaci potřebují kontakt s antigenem vázaným na MHC II. třídy, zatímco T_C lymfocyty potřebují kontakt s antigenem vázaným na MHC I. třídy.

Proč je to důležité?

Maligní transformace T-lymfocytu může být příčinou rozvoje hematologických onemocnění, jako jsou některé lymfomy a lymfatické leukemie. U akutní a chronické lymfatické leukemie nicméně platí, že většina jich vzniká z B-lymfocytů. Vyrážka u kožně se šířícího lymfomu vznikajícího z T-lymfocytů se označuje jako Sézáryho syndrom.
Poruchy funkce T-lymfocytů se podílí na rozvoji řady autoimunitních onemocnění. To samé lze nicméně říci i o B-lymfocytech. Vzhledem k funkční provázanosti jednotlivých typů lymfocytů lze obtížně stanovit, kde leží prvotní příčina problému.
Virus HIV typicky napadá CD4+ T-lymfocyty. To po určité době vede ke kolapsu imunitního systému a k projevům AIDS. Pro vývoj choroby je proto důležité sledovat množství CD4 buněk v krvi. Při poklesu CD4 pod 200 buněk na mm³ se obvykle objevují projevy AIDS.
Vzhledem k významu thymu pro zrání T-lymfocytů bývají vrozené poruchy včetně úplného chybění thymu typické poruchami imunitního systému. Typické je to například pro Di Georgeův syndrom.