Přesčasy jsou ve státním zdravotnictví v ČR zajímavá věc. Zákoník práce definuje standardní pracovní dobu jako 40 hodin týdně, tj. 160 hodin měsíčně. Přesněji řečeno jde každý měsíc o počet pracovní dnů x 8 (číslo se měsíc od měsíce liší). Co je nad tento rámec, to je přesčas.
Při studiu medicíny se o přesčasech nic moc nedozvíte, jen získáte mlhavé tušení, že to "k tomu prostě patří". Při příchodu do nemocniční praxe zjistíte, že je tomu skutečně tak. Jak praví základní mantra "Péče musí být zachována 24 hodin v kuse 7 dnů v týdnu". Nic dalšího není důležité. Nu, a protože zachovat tuhle mantru by nebylo tak snadné, máme tu přesčasy.
Během vývoje státního zdravotnictví v posledních desetiletích (možná déle) se nám vytvořil a zakonzervoval velmi ošklivý systém, který s nadmírou přesčasů vyloženě počítá. Je to vcelku gaunerský systém - lékař pracuje 24 a (velmi často) více hodin v kuse, je unavený, přepracovaný, ale vydělá si peníze navíc. Status quo je pro stát samozřejmě velice výhodný, protože za cenu neustálých a nadměrných přesčasů může být chod nemocnic zajištěno relativně nízkým počtem zaměstnanců. Lékaři - naši předchůdci - se do tohoto chomoutu nechali zapřáhnout, což byla zásadní a neodpustitelná chyba. Na druhou stranu chyba dosti pochopitelná, protože platy jsou nastaveny tak, aby si lékař bez přesčasů nijak výrazně vysoké peníze nevydělal. Pohlédnuto na celou situaci z dálky jde o vyloženě geniální tah - tisíce vysokoškolsky vzdělaných zblblíků (tj. nás nemocničních lékařů) se plahočí a ještě jsou spokojeni, že si mohou přivydělat. Tento fakt je ostatně důvodem, proč je zvyšování hodinové mzdy lékařů pro systém nebezpečné - když systém nechá lékaře si slušně vydělat za standardní pracovní dobu, do přesčasů se řadě z nich chtít nebude.
Napadá mne k tomu krátká anekdota o Mao-Ce-Tungovi. Zeptal se svých poradců: "Soudruzi, jak přimějete kočku sežrat pepř bez donucení?" Nikdo nevěděl. "Soudruzi, no přeci musíte vetřít kočce pepř do zadku. Kočku to bude pálit, sama dobrovolně pepř olíže a ještě bude spokojená, jak se jí ulevilo". Přidejme šťastné kočce fonendoskop a bílý plášť a máme dokonalý obraz českého lékaře.
Že i v tomto systému založeném na maskování nedostatku pracovních sil se začíná objevovat viditelný nedostatek lékařů lze považovat za..... těžko najít ta správná slova, ale šlo by o velmi vulgární termíny. Rozhodně skutečný nedostatek je odhadem tak 2-3x vyšší, než budou udávat oficiální čísla.
Do celé věci v roce 2014 zasáhla Evropská unie zákazem povinných přesčasů nad 150 hodin a dobrovolných přesčasů nad 416 hodin ročně. O těchto změnách se hovořilo mnoho let, pochopitelně se na ně prakticky žádné pracoviště nepřipravilo a praxe nadměrných přesčasů pokračuje, samozřejmě se navenek hezky po česku falšuje, jak jen to jde. Je příkaz EU stran přesčasové práce správný? Obecně řečeno se mi podobné příkazy a zákazy nelíbí, protože podle mého názoru by každý měl právo pracovat podle svého uvážení. Je však třeba říci, že ksindlovský systém, kdy řada lékařů měsíčně odpracuje 100 a více hodin práce navíc, aniž by měli možnost s tím cokoliv dělat, si o ochranu zdraví zaměstnanců vyloženě říká. Ano, není to v žádném případě řešení hodné tržní ekonomiky. Na druhou stranu je státní zdravotnictví tvrdě regulované (obvykle v neprospěch lékařů) a mluvit tak v něm o tržních řešeních není zcela na místě. Povšimněme si však, že o tržních pravidlech ve zdravotnictví se mluví vždycky jen tam, kde to našim politickým představitelům vyhovuje.
EU dala běžnému lékaři-zaměstnanci mimoděk do ruky obrovskou zbraň, v podstatě odjištěnou atomovou bombu. Pokud zaměstnanec odpracuje 150 hodin přesčasů (a to průměrný lékař odpracuje za 1-2 měsíce), pak má právo další přesčasy v daném roce odmítnout. To v podstatě znamená, že se zastaví za svým nadřízeným a ústně, či lépe písemně sdělí, že bohužel z osobních důvodů již nebude sloužit. V normálně nastaveném systému by to třeba nebyla až taková katastrofa, ale v našem zmíněném systému by to při masovějším provedení bylo zcela zničující.
Až se budeme zamýšlet nad nedostatkem nemocničních lékařů v ČR, zeptejme se sami sebe, zda za to nemůže i jejich přepracovanost a touha po kvalitnějším osobním životě. Ono s běžnými 5-6 nočnímu službami měsíčně o nijak kvalitní život nejde. Část zničeného času má na svědomí vlastní služba a část den po službě, kdy je běžný člověk naprosto vyřízený. A další záhadná věc - i když se neustále opakují různé audity, kontroly kvality péče a podobné administrativní buzerace, tak kontrolu personální situace a dodržování pracovního zákoníku ještě nikdy nikdo neprovedl. Nemáte občas takový pocit, že cítíte v ústech příjemnou chuť pepře?
Pozn: Autor si vůbec nemyslí, že by ve zdravotnictví neměly být žádné přesčasy - to by reálně opravdu nešlo. Ale vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům v 21. století prostě bude nutné nabídnout snesitelnější pracovní dobu za relativně slušnou hodinovou mzdu. Druhou možností je razantní omezení poskytované péče.
Při studiu medicíny se o přesčasech nic moc nedozvíte, jen získáte mlhavé tušení, že to "k tomu prostě patří". Při příchodu do nemocniční praxe zjistíte, že je tomu skutečně tak. Jak praví základní mantra "Péče musí být zachována 24 hodin v kuse 7 dnů v týdnu". Nic dalšího není důležité. Nu, a protože zachovat tuhle mantru by nebylo tak snadné, máme tu přesčasy.
Během vývoje státního zdravotnictví v posledních desetiletích (možná déle) se nám vytvořil a zakonzervoval velmi ošklivý systém, který s nadmírou přesčasů vyloženě počítá. Je to vcelku gaunerský systém - lékař pracuje 24 a (velmi často) více hodin v kuse, je unavený, přepracovaný, ale vydělá si peníze navíc. Status quo je pro stát samozřejmě velice výhodný, protože za cenu neustálých a nadměrných přesčasů může být chod nemocnic zajištěno relativně nízkým počtem zaměstnanců. Lékaři - naši předchůdci - se do tohoto chomoutu nechali zapřáhnout, což byla zásadní a neodpustitelná chyba. Na druhou stranu chyba dosti pochopitelná, protože platy jsou nastaveny tak, aby si lékař bez přesčasů nijak výrazně vysoké peníze nevydělal. Pohlédnuto na celou situaci z dálky jde o vyloženě geniální tah - tisíce vysokoškolsky vzdělaných zblblíků (tj. nás nemocničních lékařů) se plahočí a ještě jsou spokojeni, že si mohou přivydělat. Tento fakt je ostatně důvodem, proč je zvyšování hodinové mzdy lékařů pro systém nebezpečné - když systém nechá lékaře si slušně vydělat za standardní pracovní dobu, do přesčasů se řadě z nich chtít nebude.
Napadá mne k tomu krátká anekdota o Mao-Ce-Tungovi. Zeptal se svých poradců: "Soudruzi, jak přimějete kočku sežrat pepř bez donucení?" Nikdo nevěděl. "Soudruzi, no přeci musíte vetřít kočce pepř do zadku. Kočku to bude pálit, sama dobrovolně pepř olíže a ještě bude spokojená, jak se jí ulevilo". Přidejme šťastné kočce fonendoskop a bílý plášť a máme dokonalý obraz českého lékaře.
Že i v tomto systému založeném na maskování nedostatku pracovních sil se začíná objevovat viditelný nedostatek lékařů lze považovat za..... těžko najít ta správná slova, ale šlo by o velmi vulgární termíny. Rozhodně skutečný nedostatek je odhadem tak 2-3x vyšší, než budou udávat oficiální čísla.
Do celé věci v roce 2014 zasáhla Evropská unie zákazem povinných přesčasů nad 150 hodin a dobrovolných přesčasů nad 416 hodin ročně. O těchto změnách se hovořilo mnoho let, pochopitelně se na ně prakticky žádné pracoviště nepřipravilo a praxe nadměrných přesčasů pokračuje, samozřejmě se navenek hezky po česku falšuje, jak jen to jde. Je příkaz EU stran přesčasové práce správný? Obecně řečeno se mi podobné příkazy a zákazy nelíbí, protože podle mého názoru by každý měl právo pracovat podle svého uvážení. Je však třeba říci, že ksindlovský systém, kdy řada lékařů měsíčně odpracuje 100 a více hodin práce navíc, aniž by měli možnost s tím cokoliv dělat, si o ochranu zdraví zaměstnanců vyloženě říká. Ano, není to v žádném případě řešení hodné tržní ekonomiky. Na druhou stranu je státní zdravotnictví tvrdě regulované (obvykle v neprospěch lékařů) a mluvit tak v něm o tržních řešeních není zcela na místě. Povšimněme si však, že o tržních pravidlech ve zdravotnictví se mluví vždycky jen tam, kde to našim politickým představitelům vyhovuje.
EU dala běžnému lékaři-zaměstnanci mimoděk do ruky obrovskou zbraň, v podstatě odjištěnou atomovou bombu. Pokud zaměstnanec odpracuje 150 hodin přesčasů (a to průměrný lékař odpracuje za 1-2 měsíce), pak má právo další přesčasy v daném roce odmítnout. To v podstatě znamená, že se zastaví za svým nadřízeným a ústně, či lépe písemně sdělí, že bohužel z osobních důvodů již nebude sloužit. V normálně nastaveném systému by to třeba nebyla až taková katastrofa, ale v našem zmíněném systému by to při masovějším provedení bylo zcela zničující.
Až se budeme zamýšlet nad nedostatkem nemocničních lékařů v ČR, zeptejme se sami sebe, zda za to nemůže i jejich přepracovanost a touha po kvalitnějším osobním životě. Ono s běžnými 5-6 nočnímu službami měsíčně o nijak kvalitní život nejde. Část zničeného času má na svědomí vlastní služba a část den po službě, kdy je běžný člověk naprosto vyřízený. A další záhadná věc - i když se neustále opakují různé audity, kontroly kvality péče a podobné administrativní buzerace, tak kontrolu personální situace a dodržování pracovního zákoníku ještě nikdy nikdo neprovedl. Nemáte občas takový pocit, že cítíte v ústech příjemnou chuť pepře?
Pozn: Autor si vůbec nemyslí, že by ve zdravotnictví neměly být žádné přesčasy - to by reálně opravdu nešlo. Ale vysokoškolsky vzdělaným zaměstnancům v 21. století prostě bude nutné nabídnout snesitelnější pracovní dobu za relativně slušnou hodinovou mzdu. Druhou možností je razantní omezení poskytované péče.
