Zkoušky jsou věc nepříjemná, ale ruku na srdce - jinak by nás asi učit se nedonutili. Vždy platí, že člověk smí jít na zkoušku celkem třikrát a navíc je snad taky takové polooficiální pravidlože by student neměl jít ke stejnému zkoušejícímu (pokud se toto pravidlo rozhodne nějaký ústav nedodržovat, tak...máte prostě smůlu).
Samotné ústní zkoušky bývají často doprovázeny zkouškami praktickými (ty bývají zkoušeny normálními asistenty a nebývají zásadním problémem) a někdy i zkouškovými testy. Zkoušky dělané písemnou formou jsou velmi vzácné a nevím, jestli byly ještě vůbec někde zachovány.
Hned na začátek si musíme uvědomit, že žádný přesný návod, jak uspět u zkoušky neexistuje. Na druhou stranu lze šance na úspěch zvýšit. Co bychom si měli uvědomit:
1. Nevěřte nekriticky tomu, co se o zkoušejících povídá. Až budete poslouchat, jak kdo koho vyhodil za jedinou věc nebo úplně nepodstatnou blbost, mějte na paměti, že kolega vám může (třeba i nevědomky) neříkat pravdu a že toho ve skutečnosti mohl zvorat mnohem víc. Ne že by neexistovaly skutečné vyhazovy za detaily, ty ale bývají spíše výjimkou (i když taková „správně načasovaná“ výjimka vám může velmi otrávit život). Já osobně jsem se i u zkoušejících s velmi špatnou pověstí dočkal řady relativně příjemných překvapení v podobě férového přístupu a někdy i naopak. Nejlepší názor bude vždy jen ten váš podpořený konkrétní zkušeností.
2. Oblíbená fráze říká, že hlavní je na naší fakultě štěstí. Dovolím si nesouhlasit, štěstí je sice
důležité, ale bez dobré přípravy je vám k ničemu. Při vaší špatné přípravě štěstí znamená, že musíte táhnout ty otázky, které alespoň trochu umíte u hodného zkoušejícího, který má navíc dobrou náladu. Stihnout se naučit všechny otázky není snadné, ale snižujete tím riziko, že si vytáhnete nějakou, o které nevíte ani slovo. Otázky navíc pokrývají v dostatečné míře celou problematiku daného předmětu a když se je naučíte, získáte solidní základ.
Přirozeně mohou nastat i chvíle, kdy vám štěstí nepřeje. zkoušející je již svým charakterem sviňák, včera večer mu vynadala (a nedala) manželka a on by to rád někomu vrátil. Nenechte se tim znechutit.
Pozn: Po státní zkoušce z pediatrie jsem svůj pohled na štěstí trochu poupravil, ono je možná asi o trochu důležitější, než jsem dřív myslel.
Zda je lepší se naučit méně otázek výborně nebo více méně podrobně, je otázka. Osobně myslím, že lepší je se naučit všechno a třeba i ne tak do detilu, protože získáte rozhled a ten může rozumnému zkoušejícímu stačit. Zkoušejícímu nerozumnému, který bazíruje na slovíčkách a s oblibou se ptá na nesmyslné detaily typu přesná velikost té a té buňky, tvar onoho a onoho, počet tamtoho, hmotnost 10letého dítěte (Kohopak mám asi na mysli?) apod, to stačit nebude a jste namydlení. Pokud tento text náhodou takový pedagog čte, tak ho mohu ujistit, že podobné voloviny si student nepamatuje už tak týden po splnění zkoušky.
3. Moc si nepokoušejte hrát na city. Pokud někdo použije pláč, případně nějaké hysterické záchvaty, tak toho kromě vyhazovu moc nezíská. Pan profesor Eliška z anatomie to vyjádřil poměrně lapidárně že doktor musí stres umět vydržet a když psychicky nezvládne něco tak elementárního jako je zkouška, tak nemá na medicíně co dělat. Jsem do jisté míry podobného názoru.
4. Předstírejte u zkoušky zájem. Zkoušející je také jen člověk a když se na něj student tváří otráveně a znuděně, tak je větší šance, že vám to vrátí. Pokud ale získá dojem, že máte o jeho předmět zájem, máte velké plus. Pokud se dostanete se zkoušejícím do živé diskuze na nějaké téma a on vám u zkoušky dokonce něco začne s potěšením znalce vysvětlovat, už se nemusíte prakticky ničeho bát.
5. Když zkoušející není rozhodnutý, jakou známku vám má dát (bavíme se nyní o A, B nebo C) a ptá se vás, zda chcete další otázku, tak (zejména v prvních ročnících) moc neriskujte a nechte si dát horší známku.
Je to jen jen taková dobrá rada, může se vám totiž teoreticky stát, že po extrémně špatné odpovědi vás může neplánovaně vyhodit a vy pak můžete obviňovat hlavně sami sebe.
Jen tak pro zajímavost, jedna zkoušející na Ústavě fyziologie prý při nerozhodné známce s oblibou dává jako záchrannou otázku něco na způsob jader amygdaly. To je jako když tonoucimu hodíte záchranný kruh vyrobený z betonu.
Pokud ovšem máte mezi A a B a toužíte po tom skvělém červeném diplomu, tak si klidně zariskujte.
6. Červený diplom je vám na dvě věci.
7. Se zkoušejícím se nehádejte, škodí to zdraví. Hlavně tomu vašemu. Slabý zkoušející se může zaleknout (jenže ten by vám stejně nechtěl dělat potíže), silný může dostat chuť ukázat vám, kdo je tady šéf. A šéf je tady on, protože vás má v hrsti.
8. U významnějších ústních zkoušek nedoporučuji podvádět (např. opisovat). Je to zbytečně riskantní a zkoušející poměrně snadno pozná, zda látku opravdu umíte, či ne. U jakýchkoliv testů naopak podvádět doporučuji velmi vřele a nevidím na tom nic špatného. Testy jsou jen pitomá přítěž, která vám otravuje život a o skutečné praktické znalosti učiva stejně v drtivé většině nevypovídá.
Nevím, zda je to jen můj pocit, ale většina testů, s nimiž jsem se při studiu zatim setkal, byly až neuvěřitelně těžké a zaměřovaly se na nepodstatné detaily. Nepoctivý student, který se ovšem něco naučil a sehnal si k tomu nějaké vynesené testy, projde skrz testovou bariéru ke zkoušce, kde díky obstojné přípravě uspěje. Poctivý student (nebo student, který si příliš důvěřuje) se třeba kvalitně naučí na zkoušku, ale nesežene si vynesené testy, pohoří na zkouškovém testu a ztrácí zbytečně kouškový termín. Měl sice dobré znalosti, ale neblo mu kvůli testu dovoleno, aby je u ústní zkoušky uplatnil.
V posledních letech s uspokojením sleduji, jak zkouškové testy na naší fakultě vymírají. Jistě se ale po čase, až se na ně zapomene, objeví nějaký snaživý pitomec, který bude propagovat testy jako kvalitní a nestrannou formu zjišťování znalostí studentů (hahaha). To by se dalo uskutečnit, ale vymyslet test s takovými vlastnostmi není zase tak jednoduché.
9. Na zkoušky choďte ve zkouškovém brzy, abyste měli čas případný neúspěšný pokus ještě zopakovat. Docela vhodné jsou předtermíny, nemám zkušenosti s tím, že by se na nich zkoušející chovali nějak hůř než na řádných termínech. Že se na předtermínech např. z histologie a z patologie hodně vyhazuje? Jo, to bude pravda, jenže tam se hodně vyhazuje i na řádných termínech (na té patologii se ale třetí termín při slušných znalostech už docela dost dává).
10. Není dobré si zbytečně posouvat termíny zkoušek. Jistě, někdy je to potřeba. Ovšem pokud se to stane pravidlem, tak si uvědomme, že dotyčný student zabírá a vyplácává termíny ostatním. Hlavně od 4. ročníku, kdy se vypisují speciální termíny pro každý kruh, vám to nemusí kolegové tolerovat s velkou srdečností. Termíny jsou na 1. LF zvláště ve vyšších ročnících vzácné a nedostatkové zboží.
