Skip to main content

Resuscitace

Hned na úvod bych si dovolil poznamenat, že tenhle článek je psán možná až příliš jednoduše. Na druhou stranu si myslím, že jednoduchost (a vynechání jistých informací) není v tomto případě na škodu.

 

Kardiopulmonální resuscitace je soubor úkonů, které mají zajistit obnovení základních životních funkcí postiženého. rozlišujeme základní resuscitaci (obvykle laická a bez pomůcek, ovšem někdy s externím defibrilátorem) a rozšířenou resuscitaci (vyškolený tým, pomůcky).

 

Resuscitace dospělého obvykle začíná vlastním nálezem člověka v bezvědomí a rychlou kontrolou nepřítomnosti základních životních funkcí – laik hodnotí nepřítomnost dechu, zdravotník i nepřítomnost pulzu. Zjištění nepřítomnosti dechu může být spojeno s rychlým prohlédnutím dutiny ústní a vyloučení jasně viditelné překážky v dutině ústní. Důležité je znát pojem "gasping". Jedná se o lapavé dechy, mezi kterými jsou abnormálně dlouhé pauzy, které se postupně prodlužují. Jedná se o časnou známku zástavy krevního oběhu, tyto dechy nejsou schopné zajistit okysličení mozku, a k dotyčnému musíme přistupovat stejně, jako kdyby nedýchal - tj. zahájit resuscitaci.

 

Po stanovení nepřítomnost základních životních funkcí u dospělého člověka je nutné nejprve zavolat odbornou pomoc (pravidlo First call). Samotný zachránce nejprve volá a pak teprve zahajuje resuscitaci, je-li zachránců více, jeden volá a ostatní mezitím začínají resuscitovat. Zvláště pro samotného člověka je psychicky nepříjemné volat a sdělovat informace do telefonu, zatímco vedle něj umírá člověk, má to však své důvody:

 

a) U dospělých lidí je náhlé selhání kardiorespiračního systému velmi často způsobené poruchou srdečního rytmu, zejména fibrilací komor. Je nepravděpodobné, že laik bude schopen tento problém vyřešit a jedinou možnost záchrany představuje přivolání školených záchranářů. Laik může pomoci udržet postiženého při životě, ale odstranění vyvolávající příčiny bude spočívat na záchranářích.

 

b) Dispečer(ka) záchranné služby může volajícímu zachránci radit, jak v resuscitaci postupovat.

 

Základní laická resuscitace začíná zprůchodněním dýchacích cest – zásadní je záklon hlavy (zabrání zapadnutí jazyka) a orientační přesvědčení se o průchodnosti horních cest dýchacích – které je následováno dýcháním z úst do úst a srdeční masáží. Frekvence je cca 30 stlačení hrudníku : 2 vdechům, přičemž tento proces by se měl zopakovat cca 3x za minutu. Vzhledem k tomu, že je pro laika těžké udržet správný rytmus, doporučuje se neoficiálně začít masírovat na rytmus vánoční koledy Rolničky, rolničky...
 

Je-li zachránců více, měli by se po minutě střídat. Správnou techniku je myslím zbytečné popisovat, nejlepší metodou k jejímu naučení je účast v některém z kurzů první pomoci. Zdůraznil bych jen vhodnost napnutých nepokrčených horních končetin a dostatečnou sílu při stlačování hrudníku. Zachraňující by se neměl bát praskání lámajících se žeber, které při resuscitaci staršího člověka s velkou pravděpodobností uslyší.

 

V případě, že je k dispozici externí defibrilátor, je nutné ho co nejrychleji aktivovat a pomocí elektrod napojit na člověka v bezvědomí. Přístroj vyhodnotí srdeční akci a buď provede elektrický výboj k obnovení srdečního rytmu (v čemž de facto plní princip rozšířené resuscitace), nebo radí v dalším postupu.

 

Resuscitace se provádí do příjezdu RZP, která ji převezme, či do naprostého vyčerpání zachraňujících.

 

 

Pozn 1: V případě, jasných indicií, že za poruchou vědomí, je vdechnutí cizího tělesa, se doporučuje úder do zad či ještě lépe Heimlichův manévr.

 

Pozn 2: V případě neochoty dýchání z úst do úst (např. u bezdomovce, pacienta s krvácením z dutiny ústní apod) je povoleno provádět pouze srdeční masáž.

 

Pozn 3: U dětí se resuscitace zahajuje dýcháním z úst do úst a srdeční masáží, teprve po 2-3 minutách se doporučuje volat RZP. Je to dáno zkušeností, že v dětském věku jsou náhlá kardiorespirační selhání způsobena poruchou v dýchacích cestách a je šance, že uvolnění dýchacích cest a následná laická resuscitace mohou mít účinek.

 

 

Rozšířená resucitace je prováděna vyškoleným personálem, který má k dispozici odborné pomůcky a větší možnosti než laičtí zachránci. Kromě klasické resuscitace (dýchání z úst do úst, ) spočívá v:

 

a) Zajištění dýchacích cest – Dýchací cesty se obvykle zajistí intubací, tj. zavedením trubice s fixačním balonkem do dýchacích cest. Jednodušší je zavedení tzv. laryngeální masky či použití tzv. kombi-rourky. Samotné dýchání do pacienta je pak prováděno pomocí tzv. ambuvaku, kdy se vzduch do plic dostává díky stlačení balonku přístroje.

 

b) Zajištění žilního přístupu – V ideálním případě se záchranářům podaří zajistit některou z periferních žil pomocí kanyly. Do kanyly se pak dají snadno aplikovat léky užívané při resuscitaci.

 

c) Použití defibrilátoru – Zásadní výhodou defibrilátoru je (po přiložení elektrod na hruď pacienta) možnost vizuálního zhodnocení srdeční akce lékařem, který podle toho určí, jakým směrem se bude vlastní resuscitace ubírat.

 

Uvidí-li lékař na obrazovce přístroje poruchu rytmu jako je např. fibrilace komor, spočívá další postup primárně v defibrilaci, tj. vyslání elektrického impulzu do srdce nemocného, které je v ideálním případě spojeno s návratem normálního srdečního rytmu. Jedná se vlastně o postup analogický k externímu defibrilátoru, v tomto případě však o defibrilaci rozhoduje zdravotník a nikoliv přístroj. Defibrilaci by měla předcházet cca 2 minuty trvající klasická resuscitace (dýchání, masáž), protože okysličené srdce lépe reaguje na výboj. Neúspěšná defibrilace s přetrváváním fibrilace komor je následována 2 minutovým pokračováním klasické resuscitace a od 3. neúspěšné defibrilace  i podáváním léků (adrenalin, amiodaron viz. níže). Schéma v tom případě vypadá takto: 2 minuty klasická resuscitace – aplikace adrenalinu – defibrilace – opakování cyklu, a to až do obnovení srdeční akce či do ukončení resuscitace a stanovení smrti.
 

V případě, že na obrazovce přístroje uvidí lékař nulovou srdeční aktivitu (z filmů dobře známá rovná čára) či tzv. bezpulzovou elektrickou aktivitu, provádí se klasická resuscitace a podávají se nitrožilní léky. Defibrilace v takovém případě nemá smysl, protože jaksi není co defibrilovat. Situace, kdy lékař ve filmu zareaguje na rovnou čáru na monitoru podáním elektrického výboje, je tedy naprosto smyšlená.


 

d) Podávání léků – Léky se podávají nitrožilně. Nejpoužívanějším lékem je Adrenalin, který se podává v dávce 1mg á 3-5 minut až do konce resuscitace. Podávání adrenalinu je v případě nulové srdeční aktivity kombinováno s vlastní resuscitací (dýchání, masáž). Adrenalin nicméně podáváme i u fibrilace komor po 3 neúspěšných defibrilacích. Amiodaron (např. lék Cordarone) je sloučenina působící proti poruchám srdečního rytmu a podává se v dávce 300mg v roztoku 20ml 5% glukozy v případě, že ani po 3 defibrilacích nedošlo k obnovení normální srdeční akce. Při resuscitaci lze aplikovat i 1mg Atropinu a to při nálezu extrémně pomalé srdeční akce (bradykardie). Doplňkovým a běžně méně používaným lékem je hydrogenkarbonát (NaHCO3), jehož 8.5% roztoku se podává mezi 50-100ml. Hydrogenkarbonát zjednodušeně řečeno pomáhá upravit překyselení organizmu, ke kterému dochází při zástavě dechu, ale není pro úspěšnou resuscitaci životně důležitý.

 

 

Pozn: Resuscitace se pochopitelně neprovádí vždy. Neexistuje 100% daná tabulka, koho zachraňovat a koho nikoliv – záleží na rozhodnutí příslušného lékaře. Resuscitace se obvykle neprovádí u pacientů v konečné fázi neléčitelného či velice závažného onemocnění, přihlíží se pochopitelně k celkovému stavu a věku pacienta. Tzv. úspěšná resuscitace např. 90letého polymorbidního pacienta se zápalem plic prakticky nereagujícím na léčbu je spíše tragédií než léčebným úspěchem. Takto „zresuscitovaný“ pacient se většinou se sice obnovenými životními funkcemi, ale v bezvědomí, dostává na oddělení ARO, kde po jisté době (obvykle dny, týdny) napojený na přístroje stejně umírá. Jedná se o zbytečné utrpení, které je navíc doprovázeno neúměrným vynaložením finančních prostředků.