Skip to main content

Centrální žilní katétr

Centrální žilní katétr je často využívanou metodou zajištění žilního přístupu u pacientů v těžších stavech na jednotkách intenzivní péče a ARO odděleních. Zavedení katétru není zcela snadné a jeho přítomnost je kromě nesporných výhod spojena i s řadou možných komplikací.

 

 

Princip: Centrální žilní katétr je hadička, která se zavede do některé z velkých žil organizmu, které ústí do horní nebo dolní duté žíly. Většinou se jedná o podklíčkovou žílu (vena subclavia) probíhající pod klíční kostí, vnitřní hrdelní žílu (vena jugularis interna) odvádějící krev z hlavy a stehenní žílu (vena femoralis) v oblasti třísla. Méně často se mohou použít i vstupy do jiných větších žil. Hadička katétru může mít jedno nebo více zakončení, do nichž se mohou podávat léky a infuze.

 

 

Význam: Do velkých centrálních žil lze oproti malých povrchovým žilám končetin podávat objemově větší množství tekutin a také některé speciální vaky s parenterální výživou (nutriční vaky). Centrální žilní katétr se proto hodí pacientů v těžších stavech, zejména tam, kde je třeba kvalitní výživa podávaná do žíly, doplňování dostatečného množství tekutin, a nebo nitrožilní aplikace více léků najednou. Poměrně snadno lze zavedeným katétrem měřit tzv. centrální žilní tlak, tj. krevní tlak v největších žilách těla. To umožňuje hodnotit žilní návrat do srdce a hydrataci organizmu. Speciální typy centrálních dialyzačních katétrů mohou sloužit k provádění dialýzy. Dále pak je centrální žilní vstup vhodný pro pacienty, kteří potřebují jakékoliv nitrožilně podávané léky, a přitom nemají dostatečně kvalitní žíly na končetinách.

 

 

Příprava: Samotný pacient se nemusí na zákrok připravovat, vzhledem k možným krvácivým komplikacím je vhodné vyšetření srážlivosti krve a počtu krevních destiček. Zákrok lze v případě nutnosti provést i u pacienta užívajícího léky na ředění krve, ale riziko krvácení se pochopitelně zvyšuje.

 

 

Provedení: Zákrok by se měl provádět ve sterilním prostředí, okolí vybraného vpichu se dezinfikuje, případně se vyholí ochlupení, okolí je zakryto sterilními rouškami. Do kůže a podkoží se aplikuje znecitlivující látka a poté se provede vlastní zavedení katétru tzv. Seldingerovou metodou, což je obecně využívaná metoda zajištění vstupu do cév a tělních dutin. Nejprve se do cílové žíly vbodne tlustá jehla, skrze ní se zavede tenký drátek. Drátek slouží jako zavaděč a po rozšíření vstupu speciálním dilatátorem se po tomto drátku zavede do žíly vlastní katétr. Jakmile je katétr na místě, drátek se vytáhne. Pak již následuje jen proplach hadičky a zakončení katétru a jeho přišití několika stehy ke kůži (prevence náhodného vytažení). Katétr by se měl měnit cca 1x za 3 týdny, nejsou-li přítomny žádné komplikace.

 

 

Nevýhody a komplikace: Existují četná rizika jak při zavedení katétru, tak při dlouhodobějším používání. Při samotném vpichu pochopitelně hrozí krvácení, poměrně nepříjemné (ale prakticky nevyhnutelné) je občasné nabodnutí tepen, které procházejí v těsné blízkosti žil. V takovém případě se musí kanylace v daném místě ukončit a místo vpichu pevně komprimovat (držet stlačené). Speciálně u zavádění katétru do podklíčkových žil hrozí vniknutí vzduchu do hrudní dutiny a vznik pneumotoraxu různé závažnosti. Katétr zavedený do žíly se také může stát zdrojem bakteriální infekce, v tomto případě hovoříme o katétrové sepsi.

 
 
 



 

On-line poradna:
460 článků chorob, 180 potravin, 490 bylinek, 137 skupin léků.
Přesto chápu, že individuální rada má větší hodnotu.
Napište mně, pokusím se poradit, nebo doporučím odborníka.
Nahlédnout do poradny Dr.Mix lékárníka Ondřeje.