Skip to main content

Bilance 2015

Rok 2015 je pátým rokem po zahájení akce "Děkujeme, odcházíme" (D.O.), na jejímž počátku jsem napsal článek s názvem "Měl jsem se učit míň". Rok 2015 je také rokem prohlubující se krize interních oborů. Možná si toho řada laiků a velkých specialistů nevšimla, ale je tomu tak. Na okresech to vidíme velmi dobře. Lékařů postupně ubývá a noví nepřicházejí, oddělení se ocitají v personální krizi. Vidíme to na vlastní oči, cítíme na vlastní kůži a slyšíme o podobné situaci od kolegů z jiných nemocnic.

 

Jaké jsou příčiny? Do značné míry se naplňují předpovědi z roku 2010 těch "hnusných vyděračů" z D.O. Tehdy se lékařský stav semknul a vzepjal proti systému a střetl se s masivním odporem občanů a politiků, který byl živený protilékařskou mediální hysterií. Akce " D.O. sice vedla k určitému zlepšení finanční situace lékařů, ale to zdaleka nestačilo. A co hůř - v tom mediálním boji zapadlo hlavní poselství D.O. naším politickým představitelům "Je tady rostoucí problém, zlepšete podmínky zdravotnických pracovníků, nebo se systém časem zhroutí." To se nepodařilo a lékaři (nejen) v interních oborech přestávají být dostupní.

 

 

A jaký je ten problém v interní medicíně? V podstatě jsou tři zásadní. První je platová situace. Odhaduji, že průměrný český lékař má v roce 2015 oficiální průměrný měsíční plat asi 60 tisíc Kč hrubého. Může být člověk s tímto platem finančně nespokojen? Samozřejmě, že ne, to by ani nedávalo smysl. Jenže reálný plat českého nemocničního lékaře se v hrubém stále pohybuje asi tak na polovině této hodnoty. S četnými přesčasy se na výše zmíněnou částku může jistě dostat, ale kdo noční služby na interní příjmové ambulancí (či na emergency a podobných místech) slouží, ten dobře ví, že to za ty nervy, nedostatek spánku a zničené zdraví nestojí.

 

Přesčasy jsou druhá věc. Lékař jich obvykle dělá mnohem víc, než je oficiálně povoleno (za prvé musí a za druhé si chce vydělat víc peněz) a na interně to nebývají hezké zážitky. Většinou je součástí nočních přesčasů nepěkná práce na již zmíněné příjmové ambulanci, které se dá říci "českoprasečácká služba" (kolegové, kteří zažívají, vědí přesně, o čem je řeč), tj. v noci se moc nevyspíte a musíte vyřešit všechno, co vám do ambulance přijde po svých a co vám rychlá záchranná pomoc (RZP) přiveze. A RZP vcelku pochopitelně přiveze prakticky vše, k čemu je zavolána, a to včetně opilých a agresivních jedinců, kterých by se naši milí spoluobčané nedotkli ani velmi dlouhým a velmi špinavým klackem. Běda ovšem, když tito jedinci nejsou perfektně ošetřeni, nebo jsou omezena jejich základní lidská práva, to ti samí milí spoluobčané nesnesou a lékaře by nejraději ukřižovali. Přijde vám po 20 hodinách v kuse v práci ve tři hodiny v noci (když už se opravdu potřebujete na chvíli vyspat) člověk, který vám sdělí, že si diagnostikoval angínu a chce předepsat antibiotika? Zkuste si dovolit neošetřit toho chudáka, který si klidně mohl pár hodin počkat a zajít ke svému praktickému lékaři! Pokud byste ho po právu poslali tam, kam slunce nesvítí, a on si stěžoval...však víte, co by bylo.

 

Vzdělávání je poslední hřebíček do rakve interních lékařů. Dlouhá doba do atestace, dlouhé vzdělávací stáže na vyšších pracovištích a vyhazování od atestačních zkoušek (typické pro interní obory) velmi silně narušují osobní život a zejména pro mladé lékařky, které chtějí mít děti (považte, že i takové jsou!), činí existenci velmi obtížnou. Tento stav se samozřejmě hodí řadě tzv. vyšších pracovišť, kde makají stážisté a hlavně jejich vlastní neatestovaní lékaři. Máte-li na klinice neatestovaného lékaře s dlouhou praxí a klinickými zkušenostmi, tak je to terno. Může hezky tvrdě pracovat jako polootrok, dělá odborně náročnou práci, přitom je paradoxně velmi levný a vy jako šéf mu kdykoliv můžete snadno zavřít hubu. V Praze věc nikoliv vzácná.

 

 

Myslím, že nebude už další akce Děkujeme, odcházíme. Současní a potenciální internisté (a jiné obory) už se neorganizují a individuálně hlasují nohama. Někteří jdou do zahraničí, jiní zkouší jiné obory, odchází mimo medicínu stávají se praktickými lékaři atp. Že narůstá nechuť zůstávajících státních internistů hroutící se systém držet na svých ramenou, snad ani nemusím dodávat. Současná agónie bude totiž trvat tím déle, dokud bude lékaři současný systém držet pohromadě. Neuspokojivé podmínky naší práce jsou i naší chybou, nikoliv jen chybou systému. Všichni jsme se provinili tím, že jsme byli ochotní snášet nepříznivé a nelegální podmínky v jakési bláhové víře, že bude lépe. Nebude lépe, není k tomu důvod. Parametry systému nejsou v tomto směru buď náhodně, nebo záměrně nastaveny. Vytáhněme proto slušně řečeno laskavě své hlavy ze svých pozadí, rozhlédněme se kolem sebe, a začněme žít jako lidé a ne jako stroje. Nepracujme na 150%, neslužme víc přesčasů, než je dovoleno směrnicí Evropské unie (tj. 416 hodin v roce), snažme se pracovat striktně podle zákoníku práce a především žít slušný mimopracovní osobní život. A pokud tím narušíme systém, tak je to jedině dobře, protože pokud nedojde k citelnému omezení zdravotní péče voličům, nikdo z politických představitelů naše podmínky měnit nebude. No a jestli výše uvedeného schopni nebudeme, pak dobře nám tak a všechno špatné si zasloužíme.

 

Závěrem řečeno bych stran současné situace citoval Bernarda Woolleyho z mého oblíbeného seriálu Jistě, pane ministře: "Nechci říkat, že jsem to říkal, ale říkal jsem to". Ovšem už ani tu škodolibou radost z toho nemám. Tak jaký asi bude rok 2016?


Jiří Štefánek

 
 
 



 

On-line poradna:
Jídelníček měnit nechci. Začít cvičit se nedonutím.
Ve stresu jsme všichni! Na spánek nemám čas.
Od roku 2008 pracuji na mixu návyky, jak pečovat o své zdraví.
Nahlédnout do poradny Dr.Mix lékárníka Ondřeje.